Běhání, milování a pečení buchty – co mají společného?

25.10. 2019 Silvie Šabacká 355x

Můj první běh na delší trasu

Hned v prvním kilometru mě začíná píchat v hrudníku, pozoruji to a tělo samo začne při výdechu nafukovat tváře… velmi překvapivě to zabírá, píchání ustává a já si pak vzpomenu, že to je jeden z regulovaných výdechů, který jsem jednou s někým při sezení objevila.

Rozum mi říká: “Tady odboč, pro začátek potřebuješ nějakou kratší trasu!”, ale tělo si běží jinam.

Rozum říká: “Hele, kopec, měla bys teď jít, to nedáš do kopce běžet.” a mé tělo naopak se do kopce mírně nakloní, přidá odpružený odraz a já zjišťuji, že v tom pomalejším tempu nejen, že kopece vyběhnu, ale můžu se nádherně soustředit na uvolnění a povolení.

Mé nohy stále běží, nechtějí se zastavit a já to jen fascinovaně pozoruji. Má mysl se více a více uvolňuje do faktu, že teď jsem fakt někam unášena a nemusím vůbec nic řešit a přichází mi věta, kterou často používám ve svém každodenním i profesním životě:

“Věř svému tělu, nech to na něm…“

A tak běžím a běžím, koukám na trasu a s překvapením zjišťuji, že…

Už běžím 9. kilometr

Neřeším lidi, které potkávám, jsem plně v sobě a je mi jedno, co si o mně myslí.

Pozoruji svůj dech, jak se různě mění, nechávám ho, ať si dělá co chce – od pomalého a uvolňujícího, přes frkání jako koník, k rytmičtějšímu… a do toho občas přichází spontánní intenzivní nádech, který rozšiřuje můj hrudník a plíce do mnohonásobně větší kapacity, než jsou běžně zvyklé.

“Nech to na mě!” slyším své tělo a obdivuji své nohy, které už kolem 10. km občas volí také chůzi, ale přesně takovou, že se v ní uvolňují kyčle a celé tělo. 

Už jsem skoro doma, ale mé nohy návrat domů odmítají a odbočují na lesní pěšinu… díky tomu se dostávám mezi nádheru podzimních stromů až dolů k řece, kde je to trochu i o přelézání skalek a kořenů.

Zážitek nezapomenutelný.

Můj poslední půl kilometr

Přichází moment, kdy nastupuje zase jiná role mé mysli. Do té doby to bylo o tom, nechat mé tělo být, neovlivňovat, nezasahovat, důvěřovat mu, pozorovat a dovolovat přesně to, co v danou chvíli chce. Poslední půl kilometr přichází naopak fandění: “Dáš to, věřím ti, ještě kousek.”, slyším svou mysl, jak uvnitř mě skanduje a mé nohy díky podpoře volí odlehčenější odraz, aby závěrečný úsek zvládly.

Neskutečný dialog. Prochází mnou vlna vděčnosti:

“Miluji své tělo! A obdivuji svou mysl v jaké harmonii s mým tělem už dokáže být.”

Tady by můj běžecký zážitek mohl skončit, ale ne… protože po zátěži a aktivitě přirozeně přichází jaká fáze?
Fáze, kterou často přehlížíme a přecházíme slovy: “To je dobré.” nebo dokonce: “Ty naděláš!”

Dojezd, doznívání, odpočinek

Tuhle fázi miluji ze všeho nejvíce a řekla bych, že vy si jí také nejvíce užíváte, když vás tímto dozníváním provázím.
Můj plynulý dojezd vypadá takto:

  • pomalu krokem jdu asi kilometr domů,
  • během toho se mi uvolnilo hodně míst, která byla ve spasmu a cítila jsem, že je potřebuji podpořit – mé tělo si jednoznačně říká o teplou vanu – využívám toho tepla a vše bolavé promasíruji,
  • vycházím z vany, cítím svůj tep a točení hlavy – ne ne, to nepůjde, potřebuješ studenou sprchu,
  • a teď se zachumlávám do peřin a znovu nechávám své tělo jenom být – vypadá to, že jsem úplně grogy, ale opak je pravdou, veškerá aktivita jenom potřebuje svůj čas na doznění – tělo potřebuje teplo, hebkou deku a objetí, které si simuluji pomocí polštářů, protože zrovna doma není nikdo, kdo by mi objetí dal.

Náš sexuální zážitek je také takový intenzivní běh, kde se zrychluje dech, potíme se, děláme spoustu pohybů.
Může to být rychlovka na 5 minut a nebo neuvěřitelný zážitek na celou noc.
Vše je jenom o tom, jak dokážeme se svým tělem být v kontaktu.
A jak mu dovolíme možná v tom paradoxně nejextatičtějším momentu zastavit, povolit a jenom rozdýchávat.

Zázrak spočinutí

Jenom čekám, chtěla bych časem vstát, ale vím, že to musí být impuls, který vyjde zase z těla.
Přichází chvění, vyklepávání, potřeba schoulit se do klubíčka a vše zase nechávám volně procházet, bez hodnocení… místa na mém těle, ve kterých byl dříve spasmus se pomalu zahřívají…
A zhruba po hodině otevírám oči a cítím, že jsem zase plně přítomná a mé tělo pomalu připravené vstát.
A víte, co byl nakonec impuls, který mě z této odpočinkové fáze vyvedl? Hlad 😀

Pak ještě přichází potřeba strečinku velkých kloubů těla, vařím si teplý čaj. Až se najím, teprve toto je moment, který celé mé běhání ukončuje.

Ke každé aktivitě NEMYSLITELNĚ patří také odpočinek, klid, ve kterém ona aktivita doznívá.

Pokud si tento moment zastavení nedopřejete, přicházíte až o 80 % efektu, který z dané aktivity může tělo vytěžit.

Je to jednoduché – po každém nádechu přichází vždy výdech. Dovolme to i svému tělu a po náročném stresujícím dnu či týdnu, dejme plnou pozornost odpočinku.
A co je naprosto nejlepší!
Chceš-li radikálně proměnit kvalitu svého intimního života, cítit onu blízkost a propojení s partnerem, můžeš se svým tělem tyto kvality trénovat bez ohledu na to, zda partnera máš nebo nemáš. A navíc! v jakémkoliv obyčejném momentu tvého života.
Ať děláš cokoliv – zaděláváš těsto na nedělní buchtu, uklízíš doma, běháš, miluješ se nebo odpočíváš, stále můžeš probouzet svou
 lásku k sobě a prohlubovat svůj vztah ke svému tělu:

  • netlačit jej někam „co by mělo“
  • dopřávat mu přesně v jeho rytmu střídat aktivitu a spočinutí
  • jeho projevy považovat za přirozené a dovolovat si je
  • naslouchat a respektovat jeho potřeby

Děkuji přístupu SE (Somatic Experiencing®), že mě tuto vyváženost akce – klid naučil.

Svému tělu nyní opravdu rozumím a beru jeho impulsy vážně. Mé tělo mě nikdy nezklame, vyvádí mě z mnoha situací.
Nejenom, že s ním bez jakéhokoliv předchozího tréninku můžu uběhnout neuvěřitelných 14 km!
Ale díky němu také můžu:

  • rozpoznat situace, které mi neslouží a pouštět nefunkční vztahy,
  • regulovat zátěž a stres, která k našemu hektickému západnímu životu patří,
  • rozpoznat své potřeby, vycházet si vstříc a to se promítá v mnohem větší spokojenosti každodenním životě, ale také plněji prožitém životě intimním.

Chceš-li se také naučit naslouchat své vnitřní moudrosti a intuici a své tělo začít obdivovat a milovat, cesta existuje 🙂

Já po ní jdu už 6 let a opravdu se mi vyplácí ♥
Nejbližší opravdu krásnou příležitost máš už za chvíli – na mém pobytovém semináři Prostě jedinečná.

PS. Tři dny na to jsem vystoupila z tramvaje a utíkala do kopce na jeden kurz… požitek z běhu ani souhra s tělem se nedostavila a v půlce jsem to s pícháním v boku vzdala… A pak mi to došlo. Běžela jsem ve stresu a navíc ZA CÍLEM kurz stihnout. A opět se mi jenom potvrdilo, že stres a přílišné zaměření na cíl naprosto zavírá prostor na NASLOUCHÁNÍ a soulad s vlastním tělem

 

Vykročila na cestu životem, kde nemusí volit kompromisy, kde už nemusí dělat nic na sílu, přes sebe, kde se nemusí snažit, aby se jednou někdy v budoucnu cítila šťastná a naplněná.
V zimě r. 2005 se totiž na výcviku Somatic experiencing© rozhodla, že chce být HNED TEĎ emocionálně stabilní a šťastná. Toto rozhodnutí radikálně proměnilo její život. A ona zjistila, že když zaměří pozornost na své zdroje, pak bez ohledu na to, jak náročné období zrovna prožívá, může být ZÁROVEŇ spojena s tím, co jí přináší radost a hlubokou vnitřní spokojenost.

Cestu k tomuto velkému triumfu teď s velkým nadšením ukazuje i svým klientkám a klientům. Ať v rámci individuálních sezení nebo na seminářích a ženských kruzích.
Někdy stačí tak málo, jen přehodit výhybku v hlavě :)

Více o Silvii najdete zde.

Silvie je také spolu-autorkou láskyplného průvodce Péče o jizvy. Baví ji propojovat vše dobré a zdrojující, ať už v jednom lidském těle, či v širší síti skvělých lidí, proto je také zakladatelkou centra osobního rozvoje Cesta integrity v Brně.

Můžete jí napsat na mail bodywork@silviesabacka.cz nebo sledovat Facebookovou stránku Ve svém těle doma.
Komentáře