Kolik radosti sneseš v roce 2016?

„Maminko, pojď si se mnou hrát než půjdu do školky!“
„Málinko, teď už to asi nestihneme, zahrajeme si až tě vyzvednu ze školky, ju?“
Sedím v kuchyni, do odchodu z domu máme půl hodiny a já se dívám na svou malou ještě v pyžamu, jak ji smutně klesají ramínka.

Taky znáš ten tlak povinností, kdy víš, co vše je potřeba udělat, všech těch „měli bychom“ a „musíme stihnout“… a před tebou stojí tvé dítě a vlastně se ptá

Proč nemůžeme být tady a teď?

A co když je nabídka ke hře, k plnému bytí tady a teď a k otevření se radosti ta největší výzva?

Myslím, že každá máma pozná, kdy je to akutní a tohle zrovna bylo, protože takhle smutný pohled a slzičky v očích u naší Málky moc často nevidím. A tak jsem se zvedla, oblékla a ptám se: „Tak jakou hru chceš hrát?“

Radostné poskočení a už běžela k šuplíčku a vytahuje jednotlivá pexesa. Dívám se na ní, vidím to obrovské nadšení v jejím pětiletém jemném tělíčku a přemýšlím, proč tak často vůbec nevnímáme tu nejpravdivější část nás samotných. Pokud moje dcera cítí radost, je to na ní vidět na celé její bytosti, každá její buňka tančí a ona nemůže jinak, než poskočit.

Naše tělo je naše nádoba pro radost.

Vytáhla 5 různých pexes, vnímám, jak moc se tetelí na to, aby vybrala sama, ale ona říká: „Můžeš si vybrat jaké chceš. Klidně.“ 🙂

Kolikrát si myslíme, že nemáme na výběr a vidíme jen jedinou možnost – např. spěchat do školky. Jenže pokud nemáme na výběr, jsme v pasti a v pasti se nikdo z nás nemůže cítit bezpečně a uvolněně. Nevidíme jinou možnost a ani možnost výběru nedokážeme nabídnout ostatním. Jenže!

Svou nádobu můžeš otevřít jen, když se cítíš v bezpečí.

Tak moc se těšila na jedno konkrétní pexeso, ale ona naopak nabízí možnost výběru mě samotné. Vnímám ten nevyřčený význam: „Děkuji mami, že se mnou chceš být.“

Usmívám se a říkám, že bych možná chtěla toto, ale že nemusí být. „Hm a já bych chtěla toto“, říká a já v koutcích rtů schovávám úsměv: „Tak jo, vezmeme tohle.“

„JO!“ a už je to „její“ pexeso rozbalené a obě natěšeně mícháme a rozdělujeme kartičky, jen tak chaoticky, hlavně abychom už mohly začít hrát. Málince jiskří oči a já vím, že tohle jsou pro mě ty nejkrásnější okamžiky v životě.

Když svou radost prožíváš a projevuješ navenek, otevíráš svou nádobu.
A nejen to, otevíráš také nádobu těch, co jsou s tebou.

Sotva jsme začaly hrát, objevuje se u nás táta, ještě rozespalý a také v pyžamu, chvíli nás pozoruje, ale pak také neodolá a přisedá si k nám. Hrajeme, otáčíme, smějeme se, protože pamatovat si obrázky hned takhle po ránu fakt není jen tak a často hmátneme po kartičce vedle. Fíha, takhle fajn ráno jsme už dlouho neměli.

Pexeso dohráno, vyhrál tatínek, máma prohrála. A šup šup, oblíkat, čistit zuby a utíkáme do školky. A ono to jde všechno nějak hladčeji a rychleji než normálně a dokonce přicházíme ke dveřím školky včas. Cítím, že tohle vše mělo skrytý smysl a už se těším na další takové ráno. Málinka překvapí už večer, kdy opět na základě jejího návrhu hrajeme hru „na hádanou“ např. „Je to střapaté, blonďaté a pořád se to vrtí.“ „Juhú, naše Málka!“ 🙂

Čím větší je tvoje nádoba, tím více radosti uneseš.

Až potud to vše vypadá skoro pohádkově, že? Má to ale vše jeden velký háček. Tušíš, čím je tvoje nádoba naplněná, že tě to neustále nutí k běhu a k plnění povinností a požadavků okolí, že na tak jednoduchou prosbu: „Mami, pojď si hrát!“ odpovídáš velmi často: „Počkej…“ nebo rovnou „Teď ne.“? Vysvětlení je prosté, protože:

Když začneš svou nádobu otevírat radosti, otevíráš se tím všemu.

Jednak to mohou být všechny další (i ty nepříjemné) podněty zvenku, ale hlavně podněty a impulsy „zevnitř.“ Někdy dlouhá léta schovávané a potlačované věci, o kterých často ani netušíme, že je máme. Vlastně nemáme problém, jen jaksi neumíme pořádně odpočívat, neumíme si najít čas samy na sebe nebo přestáváme vnímat své tělo a už vůbec nemáme chuť na intimní chvilky s partnerem. Cítím, že toto je na samostatný článek, tak se rozepíšu příště 🙂

Dobrá zpráva ale je, že i když je to někdy těžké naladit se na to nádherné dětské tady a teď a pouhou radost z přítomnosti, jde to. Když se rozhodneš udělat změnu, vykročit za své běžné stereotypy, můžeš žít vážně krásné okamžiky v každodenním životě. A nezapomeň, když otevíráš svou nádobu radosti, automaticky ji začnou otevírat také ti, co jsou s tebou. Jedině tak můžeš zpětně pomoct svým dětem, aby se i ony začaly radovat ze života, tak, jak se to stalo Evě:

Ahoj Silvi,
včera som trénovala celý deň. Syn zareagoval okamžitě, bol neobvykle pritomný a reagoval pohotovo (moje mamka ho kvoli tomu v telefoně nespoznala). A vyhrál turnaj 🙂 (prvý krát v životě). A dcerka včera večer ani raz nespomenula, že sa bojí… Zatím mám problém, obzvlášť pri synkovi, udržat otvorené srdce. Budem trénovat a dám Ti vediet. Ďakujem!! Eva
Zprávu mi Eva poslala den po našem setkání, kde objevila způsob, jak jemně pootevřít své srdce a zůstat tak vnímavá a otevřená.

Přeji Ti (nejen) v následujícím roce mnoho malých radostí!

Silvie (a Amálka)

Mgr. Silvie Šabacká, CSB

Nejbližší workshop již zítra 12. 3. 2016, Mé tělo – můj zdroj, má síla s tématem Má vnitřní žena a jak jí vyživit, Brno