Něco vzácného nám protéká mezi prsty…

Blíží se poslední adventní neděle, čas vánoc, v reklamních sloganech se objevují slova jako „Vánoce, čas lásky, klidu a pohody.“ nebo „Potěšte své blízké o Vánocích.“ a když se dívám na ten cvrkot ve městě, na ten spěch a shon venku a stres uvnitř nás, přemýšlím nad paradoxem toho, co bychom rádi zažívali a toho, co se děje v realitě. Ale co s tím?

První velké Aha! mě doslova praštilo.

Jak jinak než díky mé malé okaté blodýnečce. Stalo se to jeden večer někdy minulý týden, když jsem jí nervózně „uspávala“ způsobem: „Tak pusu a já už jdu, ještě musím to a ono…“ Vztáhla ke mně své ruce s očima zalitýma slzami, ale já neúprosně z ložnice odešla. Šla jsem se věnovat nějaké oné důležité činnosti, která byla tak důležitá, že si jí už teď ani nepamatuji. Uvnitř mě ale zůstávala podivná pachuť: Tohle přeci není ono? Tohle vážně chceš? A najednou jsem zůstala stát jako opařená: „Něco vzácného mi protéká mezi prsty!“. Šla jsem zpět za dcerou do ložnice, chtěla jsem jí dát objetí, které ještě před pár minutami tak moc potřebovala, ale ona už spala…

A dost! Tohle už nechci! Hm, ale jak se v průběhu celého dne dobrat k tomu, že večer nebudu unavená, nervózní a ještě s hromadou úkolů a vyřizování před sebou?

Když se člověk ptá, doví se a v mé mailové schránce přistál mail od Stáni Mrázkové, který byl úplně jiný než ty ostatní. Byl o dárku, který nic nestojí, ale má velkou hodnotu – o osobní knížce pro její dceru Viktorku.

Mé druhé velké Aha!

…byla vzpomínka na tu dobu, kdy jsem byla ještě na základní i střední škole a všechny dárky, které jsem dávala těm, co jsem měla ráda, byly osobní a mnou vyráběné. A i když jsem něco koupila, vždy jsem to ještě ve svých rukách proměnila, abych i do kupované věci otiskla svou pozornost a lásku.

„No jo, ale na to už není čas…“ říká nějaká dospělácká až příliš na úkoly, povinnosti a zodpovědnost zaměřená část ve mě. Tududum dum….

Jak ale opravdu z tohohoto řetězce vystoupit, jak si opravdu vědomě každý den pomoct?

Mé třetí velké Aha! je zároveň velkým krokem

Minulý týden jsem koupila knížku od E.J. Hickse: Sára, o které jsem slyšela spoustu chvály a začala jsem jí se svou dcerkou večer číst. Kniha mě zaujala tak, že bez ohledu na to, zda jsem unavená jí prostě jednoduše každý večer s Málinkou čteme. A nejen jednu kapitolu 😉

Víš Sáro, všiml jsem si, že zatímco lidé sledují okolní poměry, ať už dobré nebo špatné, vlastních pocitů si většinou nevšímají. A z toho vznikají problémy. Než aby se zamysleli, jak je ovlivňuje to, na co se dívají, zaměřují se ve své honbě za dobrem na vyhledávání toho špatného a snaží se to vytěsnit. Hlavní potíž je v tom, Sáro, že soustředěním se na vytěsňování toho zlého vstupují do řetězce bolesti. Lidi mnohem víc zajímá sledování, rozebírání a porovnání vnějších okolností než jejich vlastní pocity. A tyhle okolnosti je pak často zatáhnou rovnou do řetězce bolesti.

Tento text zdánlivě nesouvisí s Vánocemi, dárky, ale zamysleli jsme se někdy opravdu upřímně, na co v tomto adventním čase zaměřujeme pozornost! Díváme se okolo, jakou výzdobu kdo kde má, co bychom ještě měli uklidit, nachystat, upéct, jaké dárky chtějí naši blízcí, co ještě musím stihnout do práce, aby PAK byl o svátcích klid?

Vnímáme vůbec, jak zaměření pozornosti na všechny tyto věci okolo, ovlivňují to, jak se cítím uvnitř?

Když se vrátím k mému příběhu večerního uspávání, uvědomila jsem si, že jsem udělala přesně tuto chybu!
NENÍ TO O TOM „Jak se dobrat k tomu, že večer NEbudu unavená, nervózní a ještě s hromadou úkolů a vyřizování před sebou?“, ALE STAČÍ jednoduše zaměřit svou pozornost na to, co chci a z čeho budu mít radost, I PŘESTO (nebo možná právě proto :), že jsem unavená, nervózní a s hromadou úkolů před sebou!

To vzácné, to se totiž nedá opakovat, už to nikdy nemůžu vrátit, je to jenom tady a teď!
To vzácné je tvůj vlastní život!

Pokud se ani na chvíli nezastavím a nedám důležitost tomu, co vzácného se děje zrovna teď, ale budu se honit za tím, co musím, nikdy nemůžu uspávání své dcerky, vánoce či cokoliv dalšího PROŽÍT. Natož svůj život prožít v souznění, harmonii a lásce – se sebou i s druhými.

Zrovna včera jsem si povídala s jednou svou klientkou, ve svém životě až tak nic neřeší, mají se s manželem rádi, je jim hezky, má ráda dobu adventu, dům je vyzdobený, je v něm mnohem více svíček než obvykle… ale opravdu se vědomě aspoň na chvíli zastavit, nadechnout se a začít nasávat to krásno, co máme kolem sebe, to si uvědomila, že vlastně málokdy dělá.

Vraťme se prosím k tomu, co je nejdůležitější, zastavme se a dejme si TEĎ alespoň 10 vteřin ticha, klidu, odpočinku a času jen sami pro sebe. Na 10 vteřin a klidně i na pár minut to ten svět bez nás zvládne. Pár vědomých nádechů a výdechů, pohodlné usazení nebo naopak trocha pohybu – protažení a hlavně a především darujme sami sobě to nevzácnější:

Zaměřme naší pozornost na ono jádro, na základní přání: Chci být šťastný/á a cítit se dobře, chci žít! – a něco pro to UDĚLEJME.

Jedině tak vytvoříme pevné základy pro to, abychom mohli zachytit to vzácné, co se právě teď děje, jedině tak můžeme svou živou přítomností obdarovat druhé.

A víte co? Nejraději bych pod vánoční stromeček každého z vás poslala malou obálku a v ní by byl tento dárkový poukaz:

Nezapomeň: „Tvé štěstí závisí pouze na tom, čemu se ty sám/sama rozhodneš věnovat pozornost.“

S láskou a světlem něhy a lásky,
Silvie

P. S. A pokud se ti už podaří na těch pár vteřin či minut zastavit, ale přesto tápeš, zkus tuhle malou pomoc:

• Co teď v daný okamžik chceš ty sama, ty sám?
• Co můžeš udělat, aby ses cítil/a lépe, živěji, klidněji, přítomněji?
• Co vzácného se tady a teď děje? Co můžeš ocenit?