MŮJ PŘÍBĚH

Jak to celé začalo

Moje cesta největšího sebe-poznání začala v roce 2008, kdy jsem potkala svou osudovou lásku. Byla jsem v té době „taková normální“ holka, ráda jsem tančila, jezdila na výlety, byla na vysoké v oboru učitelství matematiky a informatiky, protože jsem nevěděla, co jiného bych měla dělat.

Seznámení s vědomým dotekem

Když jsem kamarádce na táboře povídala o tom, jaký jsme dokonalý pár, řekla mi: „Kdybych byla takhle čerstvě zamilovaná jako ty, určitě bych jela na tantrický kurz.“ A tak i když jsem netušila, cože to ta tantra je, jeli jsme a kurz mě nadchnul. Nechala jsme tehdy na Slapech spoustu „starého železa“ - spoustu tabu a nefunkčních přesvědčení o těle, sexualitě, ale i o sama sobě a otevřel se mi nový svět toho, co můžu cítit, prožívat a jak se můžu chovat a přitom je to „normální“, protože jsem zkrátka žena. A co naopak nemůžu nárokovat po svém muži, protože je zkrátka muž a ne moje kamarádka.

Rok na to jsme jeli na první masážní kurz ročního výcviku Celotělových smyslných masáží a začaly se dít věci. Cítila jsem obrovský potenciál, kterou práce s dotekem i intimitou má a měla jsem pocit, jako bych konečně začala dostávat základní vzdělání - o vědomém doteku, fungování ženského a mužského těla a říkala jsem si: "Proč se toto neučí na školách?".

Ale...

Zároveň jsem nerozuměla tomu, proč při tak krásných masáží buď usínám nebo je celé propláču. Účastníci kurzu si mysleli, že jsem asi zažila sexuální zneužívání, ale já si ničeho takového nebyla vědoma a nechápala jsem, co se děje. Vzala jsem si to jak jinak hezky žensky k srdci a vydala se na cestu objevování a léčení svých zranění. Alespoň jsem si to tak tehdy myslela.

Objevila jsem, že mé ruce ví...

O co více pro mě osobně bylo těžké tantra masáže přijímat, aby nezačala vyplouvat na povrch nějaká bolest či smutek, o to hlubší a krásnější zážitky jsem masážemi dávala druhým. Díky tomu jsem objevila svůj obrovský dar, že mé ruce ví, kde a jak se mají dotknout. Dokonce se s každou masáží samy “zapnuly” a začaly prohřívat s menší či větší intenzitou přesně tak, jak dané místo potřebovalo.

Začala jsem pracovat jako tantrická masérka v TantraSpa v Praze, s mužem jsme plánovali společnou budoucnost, zasnoubili se, stěhovali do nového bytu, otevřeli se daru početí. Období, které bylo hektické, ale pulzující, živé a plné radosti a očekávání.

A přišel porod...

Nádherný, přirozený, bez intimního zranění a přesto se něco ze dne na den změnilo. Můj muž třetí den po porodu odešel "vydělávat na rodinu" a vrátil se citově chladný. Partnerské pohlazení a vzájemné naslouchání a porozumění se jako mávnutním kouzelného proutku vytratilo a já z Nebe spadla do Pekla. Až po letech mi došlo jak silným emočním traumatem pro mě toto období bylo.
Po třech letech bojů a mé velké frustrace, že mě partner nevnímá, jsem se v roce 2013 přihlásila na výcvik Sexological bodywork (SB), na kterém jsem si musela přiznat, že jen já sama jsem zodpovědná za své tělo, za to, jak jej využívám a i když jsem dokázala velmi dobře dávat a masírovat, od základů jsem se učila přijímat – naslouchat svému tělu, vyjadřovat své potřeby, začít se za ně stavět a také říkat NE.

Zároveň to byl asi nejnáročnější rok mého života. Kde byl čas na malé radosti života? Tyto okamžiky jsem prožívala často jen se svým nádherným blonďatým andílkem.

Konečně první nasměrování...

Můj muž odjel na výcvik Zdeňka Webera Mužská síla a stal se zázrak, protože konečně, po už skoro 3 letech velkých partnerských neshod, se objevil někdo, kdo popsal jinými slovy to, co já jsem vnímala jako "totální emoční odpojení", které mě celé ty roky velmi zraňovalo. Odkázal nás na Somatic experiencing® (Somatické prožívání, SE) a rok na to jsme oba nastoupili do tříletého výcviku. Až tento výcvik mi skutečně otevřel oči. Pochopila jsem, že ty roky bojů byly jen o naší zranitelnosti, kterou jsme neuměli vidět.

Naše zranění nemůžeme umlčovat a ani samy od sebe nezmizí. Když se v partnerství aktivují, jediná zdravá možnost je za ně každý sám za sebe převzít zodpovědnost a začít jim věnovat náležitou pozornost a říct si také o pomoc - nejen u partnera, ale pozvat opravdu další "neutrální nervový systém" do zaseklých koleček partenrství.  Zranění totiž otevírá starý strach, bolest či nejistotu, naše tělo začne být stažené a jednoduše nereaguje tak, jako „normálně“ a my se stáváme tvrdými, nekompromisními, bojovnými nebo naopak upadáme do depresí a nekonečných smutků a bolestí.

Teď možná čekáte dobrý konec...

Ale když pohár naší kapacity přeteče, už se některé věci prostě nedají vrátit. A tak to je. Tento efekt mohou potvrdit všichni ti, co prošli např. vyhořením. I když se po několika měsících (někdy bohužel i letech) dali dohromady, už nikdy nebyli schopni pracovat a dřít tak, jako před vyhořením. Mé manželství skončilo rozvodem, rány byly na obou stranách příliš hluboké a těžké období tvalo příliš dlouho. Stejně tak dlouho pak trvalo než se rány zahojily.
I když, je to vlastně smutný konec? Nyní už vím, že ne. Protože pokud nám v životě přijde lekce a my se z ní poučíme a potom si mnohonásobně více hlídáme svou kapacitu, nepřekračujeme své hranice a neznásilňujeme se, možná nejsme tak efektivní turbomyši jako dříve, ale věřím, že naše tělesné, emoční i mentální zdraví si takové respektující zacházení zaslouží.

Také ale vím, že pokud bychom už na začátku našich problémů měli dobré vedení,
mohlo být vše jinak a my se nemuseli tak moc trápit.