Moje cesta osobního rozvoje

Netušila jsem, že jdu přes sebe.

Dnes už vím, že se můj nervový systém zahltil a tělo pak doslova vypínalo. Normální smtelník bez trauma výcviku to není schopen rozlišit, je mu prostě blbě a netuší proč. Zahlcení mi také  začalo otevírat spící dětská traumata (projevy podrobněji vysvětluji ve svém článku symptomy zapouzdřeného traumatu), ale naprosto mi unikalo, že se ono zahlcení dělo i reálně tady a teď a rozsekala mě obrovská intenzita na semináři samotném. A taky to, jak v rychlém sledu za sebou jednotlivé kurzy probíhaly a my je dál bez rozmyslu absolvovali. Kde byl čas na integraci?

V té době jsem nic netušila, vzala si k srdci, že to, že mám takové extrémní prožitky znamená, že já mám problém a tudíž na sobě musím máknout. Poctivě jsem se obula do toho, co mi bylo doporučeno: „léčení svých zranění“. Aspoň to jsem si tehdy naivně myslela, že je ten cíl 🙂

Zahlcení mnoho krásného ničilo, ale donutilo mě najít silné zdroje.

Netušíc, že NEpotřebujeme další semináře, ale naopak zpomalit a vzpamatovat se, jsme s partnerem činili další, dost zásadní životní kroky, sestěhovávání se do jednoho bytu, svatbu, početí dcery... Byl to jedním slovem fičák a my jsme jej už nedokázali zastavit.
Čtyři roky nejnáročnějšího období mého života, pamatuji si jen útržky a mnohé jen díky fotkám (mimochodem to, že si věci z nějakého období nepamatuješ nebo zapomínáš může být jeden ze signálů tvého zahlcení). Každé náročné období nese i KOTVY, abychom to ustáli, a já jsem si jistá, že právě proto oba tak moc milujeme naši dceru. 

Náš blonďatý andílek nám pomáhal, jen svým ryzím bytím a dětskýma očima objevujícíma svět, NEnechávat si svůj život úplně protéct mezi prsty. Čas s dcerkou nás vedl do srdce, přinášel malé radosti života a dával našemu životu aspoň nějaký smysl. Když jsem v roce 2016 spustila svůj zbrusu nový web a značku Ve svém těle doma, není náhoda, že právě o těchto obrovských pokladech jsem napsala své první 2 články (viz prokliky v předchozí větě).

Mateřství byla síla, která mě držela v přítomnosti a udržovala také rytmus dne a základní péči o sebe. Pokud je náš vztah matka-dcera tak hluboký i díky tomu, jak těžkými časy jsme spolu prošly, na našem příběhu bych nezměnila ani čárku.

Co mi tedy pomohlo se z přetížení dostat ven?

Už mě znáš, takže tady se ještě rozepíšu o tom, jak jsem se díky SE začala stabilizovat, ale hlavně... jak jsem vše důsledně propisovala do svého života. Byla to na první pohled banální rozhodnutí, ale tím, že jsem je poctivě na denní bázi realizovala, začala můj život rovnat. Jako například:
* Silvi, už nedopustíš, aby probějl jeden jediný den, kdy budeš hladová - přímo léčilo mé traumatické období šestinedělí, kdy jsem myslela, že padnu hlady.

Pamatuj! Pokud to, co se učíš, nestíháš propisovat do reality, jsi v pasti.

Nemám pro tebe konkrétní rady: „když se ti děje tohle, udělej tamto“, ani zaručené návody: „když budeš dělat těchto 10 cvičení a minimálně 5 minut každý den, tak...“ Co tvé tělo a psychika i emoce potřebují, to víš jedině ty!
JENŽE, když se vydivočíš z celého toho osobního rozvoje, kupuješ jeden kurz za druhým, denně posloucháš podcasty a videa, abys svůj čas efektivně využívala... Uf.
Jednak je to způsob,  kdy výsledek možná nějaký přijde, ale absolutně nebudeš vědět, CO ti pomohlo. Druhak tě to stojí hromadu peněz, energie a pak vůbec NEzbývá čas na tvůj život. A taky, což vídám teď velmi často, regulérně se zahltíš (jooo, vyhoření z osobního rozvoje už začíná být skloňovaný pojem).

SKUTEČNÉ UMĚNÍ JE:
* Jít za tím, co ti dává smysl a kde je ti dobře.
* Tento směr udržet a na to, co je pro tebe důležité, si reálně v životě VYTVÁŘET PROSTOR.
* A hlavně v tom vyhrazeném čase to pak skutečně REALIZOVAT.
A ZÁROVEŇ to zdravě vyvažovat a dokázat věci pustit a nechat je taky dít a vznikat samy. Kolikrát zázračněji než bychom sami dokázali vymyslet.

Jsem si jistá, že když čteš tyto řádky, sama vnímáš, čeho je ve tvém životě příliš a co ti naopak bytostně chybí.