Skryté symptomy nezpracovaného traumatu: Byla jsem gejzír, který zadupali

13.11. 2023Silvie Šabacká912x

Můj příběh zveřejňuji s velkým přáním a apelem. Pokud se vám v životě začnou dít symptomy, otevírat silné emoce a neovladatelné reakce, nenechte je jen tak být s tím „že to přejde“. Aktivované trauma (klidně z raného dětství a dlouhé roky uložené) fakt není sranda, probouzí spícího draka a toho ani neukecáte, ani nevybijete žádnou katarzní technikou. Potřebujete odbornou pomoc a přistoupit k sobě mnohonásobně laskavěji a šetrněji k vašemu nervovému systému.
Děj je podložen situacemi, které jsem zažila na vlastní kůži a prokládán terapeutickými vhledy a vysvětlením (dále v textu odlišené kurzívou).
Právě čtete první díl, kde popisuji následky dětského traumatu, jeho zapouzdření a zpočátku nepatrných symptomech, jež se naplno projeví až po téměř 30 létech. Druhý díl věnuji cestě léčení, která začínala dost katarzně. I přesto jsem díky přístupu Somatic experiencing® svou cestu k vnitřní harmonii a psychickému zdraví nakonec našla.

Můj příběh začíná 43 roků zpátky

Na tento svět jsem se těšila hned od samého počátku. Doslova jsem vylítla z porodních cest. A? Teplá mámina náruč nikde. V dobách komunistických byl standard ukázat mámě novorozeně ze 2 metrů a odnést PRYČ! Na krutých 6 hodin. Dodnes mi takové zacházení v porodnicích hlava nebere.

Možná teď podpořím všechny mámy, které byly po porodu od svých dětí oddělené. Ano, bonding je důležitý, je to jeden z prvních vtisků, ale je to jen JEDEN z faktorů. Vaše vzájemné pouto může být silné, i když bonding neproběhl. Někdy možná právě proto. Já takové silné pouto se svou mámou rozhodně mám.

Rané dětství, já rostu a objevuji svět

Vidím sebe, jak stojím v postýlce v kuchyni, žužlám rantlík postýlky, dělám šibalské „ha” na mámu, ta se na mě směje, a přitom vaří všechny ty dobroty. Víte, moje máma je nejúžasnější, jakou jsem si mohla vybrat.
Vidím sebe na dece u dědy, dospěláci kosí trávu, voní seno zdejších luk prosycených mateřídouškou a já jsem šťastná. Vzpomínám na už většího zlatovlasého andílka, jak se čvachtá ve vaničce na zahrádce a ukazuje na slunce. Jsem plná života, úsměvů, zkrátka pozitivní malý prcek, který má chuť zkoumat a objevovat svět.

Věděli jste, že vůně jsou přenášedlo?

Éterické olejíčky pro mě vždy byly jen příjemnými vůněmi. Jednou jsem však jako dárek dostala vykuřovadlo smotané usušené trávy. Přičichla jsem k němu a ta síla byla neuvěřitelná. Najednou jsem se doslova ocitla desítky let zpátky – na dece na loukách u dědy.
Nemohla jsem se té vůně nabažit. Po tvářích mi stékaly slzy vděčnosti a štěstí a celým mým tělem se rozléval neskutečně slastný pocit. Byla to ta nejkouzelnější návštěva zpátky do pocitů miminka, jakou jsem kdy zažila.
Toto „přenášedlo“ možná znáte pod pojmem trigger (spouštěč). Často se spojuje jen s bolavými a nepříjemnými zážitky, funguje ale pro jakoukoli silnou vzpomínku.
Jak je to možné?
Malé dítě má své smysly naplno otevřené, jeho nervový systém se bouřlivě vyvíjí a nasává co nejvíce vjemů. V nejranějším smyslovém období se tak děje přes tělesnou zkušenost – zrak, sluch, čich, hmat, chuť i pohyb. Pak stačí narazit na podobný vjem, kterého si vědomě nemusíte ani všimnout, a brána vašeho podvědomí se najednou otevře. Vybaví se vám konkrétní situace tak reálně a intenzivně až můžete mít problém odlišit, že se jedná jen o živou vzpomínku. Ne o realitu dějící se v přítomnosti.

Schválně, jaký obraz, hmatový vjem, jaká vůně, chuť
se vybaví vám, když si vzpomenete na své nejranější dětství?

Velká rána zasunutá do zapomnění

Už ve svých 2,5 letech jsem toho uměla mnoho. Byla jsem samostatná, pila z hrníčku, ne z žádného cucátka a dokonce si sama zavázala tkaničky. Vývojově jsem tou dobou už mohla jít klidně do školky, protože jsem ale až prosincová a v září mi ještě 3 roky nebyly, musela mě mamča přihlásit do jesliček.
I tam jsem se moc těšila a první měsíc vše probíhalo v klidu.

Jenže v říjnu nastal zlom. 

Je hluboká noc, klečím u postele své maminky, spínám ruce a něco jí říkám. A pak už nic.

Z jesliček si pamatuju jen bílé pláště, flašku s dudlíkem, ze které mě nutili pít, a sebe nad talířem, do kterého jsem právě vyzvracela nechutné šlachovité maso. Pamatujete si ho z těch školních jídelen taky? Brrr! Jenže v mé vzpomínce není pochopení, naopak na mě kdosi řve: „To si sníš!”
Ještě jeden obraz vidím, hlubokou noc, sebe v pyžámku, klečím u postele své maminky, spínám ruce a něco jí říkám. A pak už nic. Tohle temné období, i když trvalo v podstatě velmi krátce, mám vygumované i s tím, co bylo po něm, kdy mě hlídala „teta odvedle”, protože jsem byla od listopadu neustále nemocná a z jesliček mě mamča odhlásila.

Symptomy šoku, které běžný smrtelník těžko rozpozná

Životní období, které si nemůžete vybavit, a výpadky paměti nebo i určitý pocit prázdna mohou být signálem šoku/traumatu – velmi silné události jež zahltila váš nervový systém.
I na takové situace příroda myslela a vybavila nás velmi důmyslným mechanismem ochrany, kterému se odborně říká disociace (zamrznutí). Můžete si ji představit tak, že nervový systém vystavený enormně vysokému napětí, jednoduše vyhodí pojistky (jako se přirozeně děje v naší domácnosti, když zapnete příliš silný spotřebič na slabší elektrickou síť).Pak se rozhodně nevyplatí své „nic necítím“ vykládat tak, že to s vámi nic nedělá. Je to PŘESNĚ NAOPAK. Váš nervový systém dostal tak silnou pecku, že aby se před ní ochránil, jednoduše vypnul na tuto událost citlivé obvody.
V dobách mého dětství se o traumatu a disociaci nevědělo a i dnes vnímám, že nevycvičené oko, které s touto reakcí nepočítá, ji velmi těžko rozpozná. Projevy jsou navíc opravdu nenápadné a bohužel celospolečensky hodnocené jako „hodné dítě“. Ze školky se vám „jen“ vrátí dítě, které je nějak „jiné“ než jste znali. Trochu více mlčenlivější, v tichosti si hraje, v klidu zůstane i hodiny tam, kde ho necháte, a žije především ve svém světě fantazie.
Proto ani mí rodiče nic zásadního nepoznali, a když jsem šok somatizovala horečkama a zvracením, jednoduše mě nechali doma, protože „jsem nemocná“.

Mé vygumované „nic” přerušuje až další krásná vzpomínka o rok později – v mých 3,5 letech. Náruč a bílé vlasy paní učitelky, která mě vítá a zvedá, její smích a vrásky kolem očí… do této náruče jsem mohla vždy vběhnout a už se nebát.

Nevycvičené oko, které s DISOCIACÍ nepočítá, ji velmi těžko rozpozná.
Navíc projevy jsou opravdu nenápadné a bohužel celospolečensky hodnocené jako „hodné dítě“.

Přichází mládí, život plyne a vynořují se první symptomy

Na základce a gymplu pro mě byly nej ty chvíle, kdy přiběhnete domů, hodíte aktovku do rohu, protože škola vám jde levou zadní, převléknete oblečení „na lítačku” a prostě vypadnete ven za partou nebo s věrným psím společníkem na dloooouhé procházky kolem řeky. Odjezd na vysokou do Brna a mnoho úžasných zážitků pak naplňovaly můj život dalších 10 let.
Byla jsem šťastná a žila naplno to, co mi život nabízel.

Byla jsem taková normální holka. Společenská, prdlá, tvořivá, ještě ve 20 ve vlastnoručně nabatikovaném oblečení.

Počátek dospělosti, spící drak se probouzí

Ve 28 letech potkávám svou osudovou lásku a zaválo nás to na tantrické semináře. Byli jsme nadšení, že se nám konečně dostává základního vzdělání o vědomém doteku a fungování ženského a mužského těla. Tehdy jsem na seminářích nechala spoustu „starého železa“ – tabu a nefunkčních přesvědčení o těle, sexualitě, ale i sama o sobě. Říkala jsem si: „Proč se toto neučí ve školách?“

ALE intenzivní a katarzní práce s tělem začala probouzet mého spícího draka. Nechápala jsem, co se děje, proč u masáží buď usínám, nebo je celé propláču. Silné emoce, útržkovité a děsivé flashbacky ne vždy dávající smysl – podivné symptomy, které vyvolávaly dojem, že jsem asi zažila sexuální zneužívání. Jenže já si ničeho takového nebyla vědoma.

Nevnímala jsem obrovskou hustotu jednotlivých seminářů a intenzitu, která na nich probíhala. Považovala jsem to za „tak to má asi být“ a že problém bude jak jinak než ve mě. Začala jsem pátrat ve svém dětství. Mámě jsem mnohokrát telefonovala se stále stejnou otázkou:

„Mami, co se v těch jesličkách stalo?”
I když mamča mnohdy nechápala, jak je možné, že se mi takové věci dějí, nikdy mě nezpochybňovala. Když ji k mému vyprávění nic nenapadalo, jen naslouchala.
Až jednou jsem se zeptala jinak:
„Mami, co jsem ti to tehdy říkala u té postele?! Já jen vidím, jak klečím a brečím…”
Plakala jsi: 

„Maminko, nedávej mě tam, oni mě tam zavírají do černé komory.” Přišlo mi to podezřelé, protože slovo „komora” jsme u nás nepoužívali.

Cože? Černá komora? Co se v jesličkách dělo??? Stále ta stejná otázka, která o to palčivěji zůstala viset nezodopovězená ve vzduchu. Další indicie přinesl čas a život sám.


Porod léčí mnohé, ale mnohé také otevírá…

Rok se s rokem sešel, osudová láska přešla v manželství, počali jsme prcka a prožili spolu nádherný, přirozený porod bez intimního zranění.
Když jsem ale v šestinedělí zůstala doma sama, hladová a manžel se ze dne na den citově odpojil, prudce se otevřela moje pandořina skříňka, a všichni bubáci vyskákali ven. Seděla jsem na posteli, v rukách držela své novorozeně a brečela a brečela a brečela…

Nechápala jsem, co se děje, jen prožívala čiré zoufalství, zradu a nepochopení. 

Po 3 měsících pláče jsem se zapřela: „A dost, musíš fungovat,” otřela své slzy a začala fungovat.
Netušila jsem, že tím samu sebe zapínám do výkonnostního režimu „bojuj a vydrž”, vedu na území, kde necítím svou bolest a znovu sehrávám traumatický pohyb z dětství.

Nedojde-li k rozřešení traumatu, nervový systém vybírá ze 2 strategií přežití

Když si představíte to obrovské množství energie gejzíru, které když někdo zadupe a potlačí, nutně se s tím musíte nějak vyrovnat. Vytváří se 2 základní strategie zajišťující, aby se taková situace už nikdy neopakovala a do vaší tělesné paměti, díky obrovské intenzitě, se vrývá velmi hluboká brázda:

1. Držet si velký odstup, nikomu, už nikdy nikomu nedovolit přijít znovu tak blízko a velmi pevně, ale tiše si chránit své území.
NEBO
2. Naplno se přizpůsobit, vycházet všem vstříc a být „hodní“, snaživí, milí, vstřícní, pomáhající, empatičtí… Pamatujete na můj vnitřní konflikt z puberty, kdy mi vadilo, že mě všichni mají za sluníčko? Přesně tady jsou zárodky onoho pocitu „divna“.

Ať zvolíte (samozřejmě nevědomě) jednu nebo druhou strategii (nebo jejich kombinaci), mají společného jmenovatele. Vaše pozornost je zaměřená ven a ani vás nenapadne klást si jednoduché otázky:
„Jak já se v tom všem opravdu cítím?“
V případě 1. strategie pak: „Vyhovuje mi to velké zapouzdření do sebe? Opravdu situaci pomáhá, když se se svými blízkými nepodělím ani o kousek toho, co se v mém nitru děje?“
Nebo u strategie 2.: „Dokážu vůbec cítit sebe a nebýt ve stresu, když své potřeby dám na první místo?“

Pokud mě sledujete už déle,
tyto 2 strategie ode mě znáte pod názvy TurbomyšLenochod.
Aktuálně se jim věnuji v seriálu na pokračování v mém Newsletteru.
Postupně je se mnou můžete začít zklidňovat v předvánočním programu ZPOMAL člověče.

Po předchozím až příliš intenzivním roce prudký návrat po krásném porodu zpět „do reality” už byl jen třešničkou na dortu. To, že se nám oběma, mě i mému manželovi otevřela naše dětská traumata a došlo na obou stranách k retraumatizaci, už nebylo pochyb. I když v té době jsme ani jeden neměli tušení, že se nám něco takového děje.
Projevovalo se to jednoduše tak, že první dny po porodu, kdy jsem nebyla schopná si sama ještě vařit, jsme nebyli schopni zařídit takovou banalitu jako je jídlo pro mě. No a když mi můj muž přinesl oběd až po návratu z práce a já měla přitom už v 11 hodin vlčí hlad, opravdu jsem jej ve 4 odpoledne s otevřenou náručí přivítat nedokázala. A bohužel, ani jsem si to nedokázala nebrat osobně, protože běhat s týdenním miminkem po městě, abych se najedla, mi trhalo srdce.

Řešení bylo přitom TAK jednoduché, ale FAKT nás nenapadlo. Stačilo, aby mi každý den přinesl obědy DVA a žádné velké drama by se nedělo. Jeden oběd bych si snědla ten den ve 4 odpoledne a druhý si schovala na následující den na 11 hodinu a vše by bylo vyřešeno.

Jooo, ale když se vám otevřou silné emoce nebo rovnou retraumatizace aktivuje režim přežití, přemýšlivý neokortex vám opravdu nefunguje.

Naplno jsme naskočili do svých dvou strategií přežití a asi vás neudiví, že jsme se navzájem „doplnili“. On zvolil taktiku 1. – citové odpojení, mlčení a zazdívání s tím, že „se to nějak spraví“. Já tu 2. – „jdi a funguj, buď sluníčko“, všechno utáhni, všechno zařiď, drž rodinu, ať se máme hezky a pak třeba bude líp. Obojí je tak silné, že to nelze dlouhodobě vydržet a časem vás to dožene.


Proč se takto nedá fungovat dlouhodobě?

Zkuste se ještě jednou v představě vrátit ke gejzíru… Vnímejte chvíli tu mocnou sílu, která se chystá vytrysknout a najednou nemůže. Byla potlačena zvenku (většinou agresí), nebo zevnitř (vaším vlastním strachem a myšlenkou „nejde to“). Tato zmobilizovaná energie se ale nemůže jen tak vytratit. V zemi zůstává dál, vytváří tlak a hledá cestu, kudy ven. Jenže se projevuje „bokem“, ať ve výkyvech psychiky, tělesnými symptomy nebo havarujícími vztahy.
Co je ale nejhorší? Jejím projevům okolí, ani vy sami nerozumíte.

Energie, která byla potlačena se nemůže jen tak vytratit. Zůstává v těle dál a bez odborné pomoci se projevuje „bokem“ v podivných symptomech, neovladatelných emocích aj.

Mě fungování v Turbomyším módu začalo pomalu ale jistě dohánět po dvou letech od porodu. Snažila jsem se své problémy vyřešit, prošla různými seberozvojovými přístupy a katarzními technikami a mylně se domnívala, že otevíráním a znovu prožíváním to vše přeci zpracuju. Dosažená chvilková úleva však přinášela velkou daň, neustálá dramata a prohlubující se problémy v partnerství.

Nevěděla jsem nic o kapacitě nervového systému, ani o retraumatizaci. Naštěstí, doslova za 5 minut 12, jsem objevila skutečnou cestu léčení. Místo neustálého oživování se mé hluboké rány díky přístupu Somatic experiencing® začaly konečně scelovat. O tom ale více v dalším díle Raději už budu studánkou.

Vykročila na cestu životem, kde nemusí volit kompromisy, kde už nemusí dělat nic na sílu, přes sebe, kde se nemusí snažit, aby se jednou někdy v budoucnu cítila šťastná a naplněná.
V zimě r. 2015 se totiž na výcviku Somatic experiencing® rozhodla, že chce být HNED TEĎ emocionálně stabilní a šťastná. Toto rozhodnutí radikálně proměnilo její život. A ona zjistila, že když zaměří pozornost na své zdroje, pak bez ohledu na to, jak náročné období zrovna prožívá, může být ZÁROVEŇ spojena s tím, co jí přináší radost a hlubokou vnitřní spokojenost.

Cestu k tomuto velkému triumfu teď s velkým nadšením ukazuje i svým klientkám a klientům. Ať v rámci individuálních sezení nebo na seminářích a ženských kruzích.
Někdy stačí tak málo, jen přehodit výhybku v hlavě :)

Silvie je také spolu-autorkou láskyplného průvodce Péče o jizvy. Baví ji propojovat vše dobré a zdrojující, ať už v jednom lidském těle, či v širší síti skvělých lidí, proto je také zakladatelkou centra osobního rozvoje Cesta integrity v Brně.

Můžete jí napsat na mail Jsem@VeSvemTeleDoma.cz nebo se přidat do její Facebookové skupiny: Útočiště.
Komentáře