Ať plamen nezhasne

Podpora v čase Dušiček

Když odejde někdo blízký, přijde prázdno. Tam, kde dříve byla teplá náruč. Tam, kam jsme dřív mohli běžet s radostí a věděli, že budeme vítání…
Najednou zůstává jen NIC.
Kolik takto prázdných míst najdeme ve svém srdci?
Místa opuštěná, chladná, na která se s tokem času více a více práší. Až přejdou milosrdně v zapomnění. Nebo nemilosrdně?

Dnes slavíme v Čechách svátek Dušiček – památku zesnulých. Pro mě je vždy magické jít tento den, nejlépe ale večer, s mou mamčou na hřbitov. Položit květiny na náhrobní kámen patřící naší rodině, zapálit svíčky – babičce, dědovi, tetám, strýcům… Některé jsem znala více, některé méně, mnohé znám jen z vyprávění. Ale nejvíce miluji chvíli, kdy se pak jenom procházím v šeru hřbitova mezi dalšími náhrobky, vnímám to posvátné ticho a kochám se nádherou plápolajících plamínků.

Mívala jsem často chuť na náhrobky, které se ztrácely v černočerné tmě bez jediné hořící svíčky, přinést světlo. Aby i tam třepetající plamínek uctil památku těch, kteří už tady nemohou být. I když je neznám.

Pak mi jednou došlo, že i já nechávám prázdná černá místa, na kterých tento den nezapaluji žádnou svíčku. Těm, kteří se mnou nemohou být, ale kteří odešli příliš brzy než aby dostali v tomto světě jméno a tedy i místo na rodinném náhrobku.
Mluvím o duších nenarozených dětí. O potratech, mimoděložních a zamklých těhotenstvích, mizejících dvojčatech.
Kolik z nás žen některou podobnou zkušeností prošlo? I já měla, a ne z vlastní vůle, tu čest.

Smrt není lehká. Ani pro ty, co odchází, ale ani pro ty, co zůstávají.
O to těžší, pokud se vše seběhne příliš náhle a my se ani nestihneme rozloučit.

Dovedu si také představit, jak náročné musí být, konfrontovat se s tou nelítostnou pravdou, že ten, s kým jsme prožili kus svého života, a kdo nám byl hodně blízký, už tady není. Pak i jednoduché „chybíš mi“ může nesnesitelně bolet.
Že by další důvod, proč na leckterém náhrobním kameni světýlko nebliká?

Přichází soucit, který nehodnotí, ale má pochopení.
Protože ten, kdo zůstává, čelí dalším palčivým otázkám:

• Když už tady blízká bytost fyzicky není, je ztráta opravdu definitivní?
• Když ten, koho miluji, v bolestech odchází, je vůbec v pořádku myslet na své štěstí?

Je v pořádku být šťastná?

Zkusme si pro nalezení odpovědi, situaci obrátit.
Dejte si ruku na srdce a podívejte se na své nejbližší a nejmilovanější. Co jim z té největší hloubky sebe přejete?
Jaké to pro vás je, když jsou smutní a ztrácí se jim radost ze života?
Je to něco, co chcete, aby se jim dělo?
NE!
A tak to přesně je.
Bolí nás vidět někoho, koho milujeme, jak se trápí.

A teď si představte, jak by vám bylo, kdybyste se na to vše dívali už „z druhého břehu“ – místo, aby na vaši památku žila radost, vidíte jen žal, slzy a časem pustá místa v srdci vašich milovaných. A vy jste bezmocní, protože s tím nemůžete nic dělat. Už vás nikdo neslyší.
Věřím, že tohle je ten moment pro české úsloví: „mrtví se v hrobě obrací“.

Jak skutečně UCTÍT památku našich milovaných zesnulých?

Je to jednoduché a přitom tak těžké.
Využijme k tomu milosrdněji keltský svátek Samhain, který nám dává mnohem více času než jeden konkrétní den našich Dušiček. Začal nocí z 31. 10. na 1. 11. a otevírá období, které podle starých keltských kalendářů může trvat až celé 3 týdny. Magický čas, kdy se říká, že svět mezi viděným a neviděným je velmi tenký a navíc nám umožňuje s neviděným světem komunikovat. Zkusme pro toto vzácné spojení během listopadových týdnů najít pozvolna a jemně cestu.

Zastavme se.
A dovolme si přiblížit se k těm studeným a prázdným místům v našem srdci. Dotknout se své bolesti. Otevřít brány slov, kterým jsme možná nikdy za života daného člověka nedali volnost. Nechme volně plynout vše nevyřčené.
Až hlavní bouře přejde, úúúúplně se ztišme.
Skutečně se ztišme.
Zhasněme světla, otřeme slzy.

Nechme jen plápolat plamen svíčky, a začněme naslouchat…

Ať opravdu uslyšíme nejhlubší přání těch, kteří tady s námi už nemohou ve fyzickém těle být:

Prosím ŽIJ dál!
Můžeš být šťastná, můžeš být šťasný, i když můj odchod bolí.
Nejen, že je to v pořádku, ale máš mé plné požehnání.

Tento hluboký kontakt dvou duší (a srdcí) žije dál.
Nikdy neumřel a ani nikdy neumře. Dokud plamínek v našem vlastním srdci hřeje.
Stačí se jen ztišit…