Už nemůžu!

Díváš se na sebe, jak děláš to, co ses vždy dušovala, že se takto chovat nikdy nebudeš. Jenže ty věčně opakující se situace a tvé vyčerpání ti moc dobré karty do rozehrané hry jménem „každodenní život“ nepřidávají. Je toho jednoduše příliš. A právě pro tebe jsem napsala tuto povídku, která i když začíná dramaticky, má šťastný konec. A taky jednoduchý návod, jak si pomoct ve chvílích, kdy už jsi na konci svých sil a myslíš na nejhorší.

Seděla zamčená v ložnici, celá ubrečená, a cítila se hrozně. Byla všeho tak plná, pomalu na atomovou elektrárnu před výbuchem… a to vše uvnitř ní. Nedalo se to už snést, vůbec netušila, co má dělat. Proto v čirém zoufalství před pár minutami vběhla do pokoje, třískla dveřmi, zamkla je a teď se nezmohla na nic víc než sedět a slzami odplavovala směsici vzteku, lítosti, křivdy, zklamání a totální bezmoci.
Bylo toho moc.
A už dlouho.
A pořád se to opakovalo.

V nenadálém impulsu další zuřivosti popadla blok a tužku a začala křičet aspoň tužkou běhající po prázdném papíru. Cítila, jak ji to zaujalo… tužka psala a psala a ta možnost soustředit se na něco „venku“ a zároveň vylévat nesnesitelnou změť všeho zevnitř pouze tím, že tužku nechá být, ať si sama píše… bylo to zvláštní, ale pomáhalo to. Možná tím, že z odstupu pozorovala, co se děje na bílé stránce před ní?

Najednou si uvědomila, že tužka běhá a skládá slova ve dvou různých rytmech a jí se před očima odehrává rozhovor. Na jedné straně někdo zahnaný do kouta, už neví kudy kam, a tak zoufale křičí, kope a přitom má knedlík v krku a oči plné slz… na druhé straně hlas, který je nad věcí, který jako by se díval skrz tyto emocionální výbuchy a jednoduše si s opravdovým zájmem povídal.
„Už to tady nedokážu snést, už TADY NECHCI BÝT!,“ křičí písmenka na papíře. „NECHCI TADY BÝT.“
„Tak tady nebuď,“ odpovídá klidný hlas.
„Nechci, nechci, nechci! Utéct, vyskočit z okna, už se nikdy nevrátit!“
„Tak vyskoč, vždyť můžeš?“.

Ticho.

Ruka s tužkou se zastavila.

Překvapeně koukala na papír: „Cože???“
Že by vážně mohla vyskočit z okna?

Jako když se najednou ocitnete přímo v oku hurikánu, během mžiku se neudržitelná vřava, která s vámi dosud cloumala přesune ven, kolem vás, a uvnitř zavládne absolutní KLID a TICHO.
Emoce utichly.
Slzy přestaly téct.
V její tváři, oproti předchozí neúnosné směsici všeho, zůstala jedna jediná emoce – překvapení: „Můžu vyskočit z okna?“

Zvedla hlavu od bloku a otočila svou tvář  k místům, kde přes tabulky skel dopadaly do ložnice sluneční paprsky. Podívala se skrz ně ven a plně jí začala slova, u kterých se tužka zastavila, a jejich význam docházet. Jako přitahována magickou silou se zvedla a pomalu, s nevěřícným výrazem sledující každý svůj jednotlivý krok, přešla k oknu.
Odhrnula záclonu, otočila klikou a otevřela. Ohlédla se zpět ke dveřím, neuslyší ji?
Ne, šla potichu. A nikdo za ní nemůže, dveře přeci zamkla.
Když ucítila záběr svých paží, které jí zvedaly na okenní parapet, uvnitř ní se začala zvedat obrovská vlna radosti: „Já fakt můžu.“

Tiše si na parapet sedla a …
…skočila.

I když to byl pouhý metr nad zemí, měla pocit, jako by opravdu vyskočila pryč z nějakého jiného svět a a ten skok, i když v realitě malý, ji přenesl přes nezměrné dálky.
Byly pryč všechny drásající pocity bezmoci a zoufalství, úplně se zastavily slzy, v hlavě jí zněla jediná věta: „Nechci tady být. Nechci tady být. Nechci tady být.“

Podívala se na sebe, bylo léto, teplo, venku svítilo slunce a ona stála na předzahrádce bosá, jenom v krátké sukni a tílku.
„Fíha, já jsem fakt vyskočila? Já tady fakt nemusím být,“ stále tomu nedokázala uvěřit, asi si to bude muset zopakovat ještě tisíckrát, aby to pobrala.

A co teď?
„UTEČ!“ vykřikl vnitřní hlas a ona se rozběhla.

Vyběhla ze zahrádky ven na ulici… v jejích myšlenkách stále stejná věta: „Nechci tady být.“ Běžela a najednou si vzpomněla na povídku Boženy Němcové o Viktorce u splavu… takhle se asi Viktorka tehdy cítila, prolétlo jí hlavou.
Její směr byl jasný: DO LESA. „Jo, tam uteču a tam si lehnu, zalezu a nevrátím se. Ať si mě klidně hledají.“

Konečně byla v části lesa, kde nikdo nechodil, ležela v dolíku u jednoho stromu, cítila jeho drsnou kůru a stejně tak drsný hlas v ní z toho měl radost: „Ať mě to klidně sdírá, ať je to nepohodlné, ať mě bolí kamínky pod bosýma nohama, stejně to už nemá cenu. Tady zůstanu a ani se nehnu,“ jasně se rozhodla její zatvrzelost.

Ale bylo léto.
Teplo.
Vzduch se tetelil.
A v něm poletovalo spoustu mušek a dalšího neotřelého hmyzu. Bylo jim úplně jedno, co si ona myslí. Byla zpocená a hmyz to lákalo. Z jejího záměru se „ani nehnout“ za chvíli moc nezbylo. 🙂 Odháněla dotírající mušky, smetávala mravence z nohou, až ji to nakonec posadilo a ona vzhlédla.

Nad hlavou se jí přes zelené koruny stromů otevřelo samo nebe.

Fascinovaně na tu krásu koukala.
Nevěděla jak dlouho, možná hodinu, možná dvě.
Vál příjemný vánek, stromy šuměly, hmyz pobzukoval a neustále ji šimral a lechtal.
Přistihla se, jak se usmívá.

Stále se jí ještě nechtělo zvedat z místa, ale motivace teď byla radikálně jiná – jenom se chtěla dívat na tu nádheru. Uvelebila se tak, aby jí bylo pohodlně, opřela hlavu o kůru stromu za sebou a kochala se zelení stromů, modrým nebem. Jen tak, protože to bylo fajn. Občas zavřela oči, volně oddechovala a nechávala na sebe vše působit. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy jí bylo TAK moc dobře.

Když se později vracela domů občerstvená, odpočatá a vyladěná na krásu života, zjistila, že okno jejich ložnice je stále otevřené. Vyhoupla se na parapet a prolezla zpět do oné místnosti, kde byla předtím tak zoufalá. To už teď nebyla pravda. Mávnutím kouzelného proutku z ní spadlo a ona byla nesmírně vděčná, že ten bláznivý skok a úprk do lesa skutečně zrealizovala. Že své nitro poslechla. Jak prosté to bylo a jak málo si něco tak ztřeštěného poslední týdny dopřávala.

Také dveře pokoje byly stále zamčené – úžasné, nikdo si jejího odchodu nevšiml. Tiše odemkla a vplula do náruče své rodiny, která mamince dala na chvíli čas, aby si mohla odpočinout. Vypadala totiž předtím už dost strhaně.
„Kdyby věděli…“ pomyslela si s úsměvem.
Stále v sobě cítila zázračný dotek zeleně, který ji tak moc pomohl, a vnímala, že si jej v sobě ponese možná napořád. Spolu s obrovskou svobodou „fakt můžeš“ (aspoň na chvíli utéct), kterou před pár hodinami zažila. Takové její malé tajemství, usmála se šibalsky a políbila svou malou do hedvábných vlásků.

Epilog:

„Lesu nezáleží na tom, jak vypadají vaše vlasy. Hory se nepohnou kvůli žádnému pracovnímu postavení. Řeky proudí dál, bez ohledu na to, jak moc sledujete sociální sítě, jaký máte plat a nakolik jste oblíbení. Květiny dál kvetou, ať děláte chyby nebo neděláte. Příroda prostě je a uvítá vás, právě takové, jací jste.“

Citace z knihy Wabi Sabi = japonská moudrost pro dokonale nedokonalý život.