Říkat si „všechno bude dobrý“ ne vždy funguje! Znám něco lepšího, co tě zbaví bolesti.

7.7. 2024Silvie Šabacká150x

Čeká tě nepříjemná událost, možná jako mě rutinní zákrok v nemocnici. Víš, že nejvíc pro sebe uděláš, když tam půjdeš uvolněná a s jasnou myslí, proto zkoušíš klasické uklidňující věty typu „bude to dobrý“, ale moc nefungují. Stejně uvnitř sebe vnímáš lehké sevření a neklid. Jo, tvé tělo to cítí správně! Existují totiž slova, která nejen, že tě podpoří, ale jsou relistická, tudíž uvěřitelná. A to, čemu můžeš plně věřit, do toho se uvolníš. Úúúplně sama.
Navíc už 3x během 6 týdnů jsem si ověřila, že když projdu všemi 5 fázemi, které ti v tomto článku popíšu, následné hojení mého zlomeného malíčku probíhá téměř BEZ bolesti.


1. PŘÍPRAVA PŘED: Neslibuj, co nevíš. „Jen“ zůstávej u sebe.

První náročná fáze je pár dnů, hodin nebo minut před danou událostí. Ze své praxe s klienty vím, že tohle pro vás bývá často to největší peklo, hlava se rozjede na plné obrátky, nedokážete na to, co vás čeká přestat myslet, malujete si různé scénáře a vymýšlíte všechno možné. K rozbouřené mysli se tak snadno přidá i tělo nervozitou, neklidem nebo rovnou úzkostí a dalšími podobnými kámoši, kteří ti dokáží více či méně znepříjemnit den.

Já od začátku věděla, že jdu jen na rutinní zákrok – po 5 týdnech, co mi drátky držely srůstající kosti mého malíčku, byl čas je vytáhnout ven. Od své klientky, která „vytahování drátků“ absolvovala jsem měla informaci, že ani nepostřehla, kdy je doktor dal z prstu ven.

Seděla jsem v kabince před zákrokovým sálem, na sobě modrou nemocniční halenu a… no nebylo to příjemné. A PRÁVĚ PROTO jsem věděla, že se svými pocity potřebuji pobýt. Začala jsem vést se svou rukou vnitřní dialog.

„Mají jen vytáhnout drátky, prostě je chytí a budou pryč. To bude dobré.“ snažila jsem uklidnit lehce svírající pocit uvnitř. Možná strach z neznáma?
Pak jsem se ale zarazila: „Copak já fakt vím, co se na tom sále bude dít?“
„Ne.“
„Tak tady nevykládej něco, o čem prd víš. Jak můžeš svou ruku uklidňovat a tvrdit, že to bude dobré, když nemáš šajnu o tom, CO vás skutečně uvnitř čeká?“
Hm… tenhle svůj hlas, někdy kritický, ale plně v realitě a nohama na zemi, mám fakt moc ráda. Musela jsem mu i tentokrát dát za pravdu. Tak když netuším, co nás čeká a „všechno bude dobré“ jsou jen prázdné kecy, o co se tady můžu opřít?

A pak mi to došlo.

Chytla jsem svou ruku a z té největší hloubky sebe jí řekla: „Mají nám vytáhnout drátky. Já fakt NEVÍM, co to obnáší. Ale ať se bude dít cokoli, máme se navzájem.

Ať se bude dít cokoli, máme se navzájem.

V tu chvíli mi hrkly slzy do očí. Věděla jsem, že tohle je 100 % pravda a že za těch 6 týdnů jsem si už minimálně 3x ověřila – v momentě samotného zlomení, pak v nemocnici na šití a rovnání, a pak i týden na to na operaci – že za ty roky vědomé práce se sebou už mám psychickou, mentální i emocionální kapacitu i v tom nejhorším zůstat u sebe, cítit se a vnímat své tělo.

Máme to férově rozdělené. Já makám na své plné pozornosti a přítomnosti, můj nervový systém zase na tom, nás z toho, co nejšetrněji dostat a všechen stres z těla setřást. Po slzách tak přirozeně následovalo pár záškubů, které rozpustily nemocniční úzko. Když jsem pak sebou gecla na židličku a doširoka začla zívat, už jsem se jen smála. Jo, my dva jsme parťáci. Ať nás čeká cokoli, jsme v tom spolu.

I když se na vnějších podmínkách nic nezměnilo, byla jsem stále v té stejné kabince, stále jsem neměla tušení, co přesně nás čeká, můj vnitřní pocit se změnil. Sevření bylo pryč a na zákrokový sál jem odcházela vnitřně klidná.

Kdybych dál používala mobil pro rozptýlení – jako to tolik vidím kolem sebe a je mi z toho smutno – přišla bych o velmi vzácný moment.

Přišla bych o příležitost samu sebe podpořit, prohloubit napojení a důvěru ve své tělo, které si toho v nemocnici odmaká vždy nejvíc. Zpracovat už v tu chvíli přítomné napětí a plně se připravit, abych na sál šla s čistým štítem. Proto v takových chvílích odlož mobil, tvé tělo si to zaslouží.

2. VE VÍRU DĚNÍ: Vědomě pracuj se všemi svými zdroji.

Tuhle pasáž nebudu příliš rozepisovat do detailu. Že bude vše probíhat dost jinak, než jsem znala z popisu, mi došlo, když mě položili do polohy v leže a do ruky jsem dostala sérii injekcí s lokálním umrtvením. To, co ale následovalo, s tím nepočítal ani nemocniční personál. K dokreslení děje postačí říct, že zatímco první drátek byl venku hned, druhý se za 5 týdnů v ruce dokonale schoval a doktor jej přes hodinu nemohl vyhmátnout. Rutinní zákrok na 5 minut nakonec trval téměř hodinu a půl.

Jak já jsem byla ráda, že jsem si v kabince neslibovala pozitivní nesmysly, ale zůstala u holého faktu: „Netuším, co přijde, ale jdeme do toho moje tělíčko spolu!“

Taková vyhrocená situace zásadním způsobem prověří, jak se sebou umíš pracovat. Co všechno jsem dělala já, když mi doktor víc jak hodinu doloval ten ku*va! drát z mé ruky?

V prvé řadě jsem důsledně držela svou mysl

Tomu, co se děje, jsem věnovala jen zdravou míru pozonosti. Doptávala jsem se vždy, když mě něco zajímalo z dění tady a teď, ale taky jsem si obyčejně se sestřičkou povídala o tom, co nás v životě baví. Byla úžasná, jako mimochodem úplně všichni, s kým jsem se během svých zatím 3 návštěv v naší Úrazové nemocnici v Brně setkala. Když jsem klepala větší a větší kosu z toho stresu a 19° teploty a sestřička konečně našla, čím mě přikrýt, její slova mě dostala:

„To máte jak venku pod širákem,
jen ten táborák už dohořel, tak je kapku zima.“

Fotka od SecouraPixabay.

Nevím, jestli si to sestra uvědomovala, ale použila jeden z nejmocnějších nástrojů pro regulaci nervového systému v náročné situaci – v SE® tomu říkáme práce se zdroji. Teď v létě si jí se mnou můžeš zdarma zakusit díky audiu do ouška v mém Letním NÁDECHU.

No posuď sama – ležíš, přikrývá tě deka, je ti zima, fouká na tebe studený vzduch… kde se ti bude ta kosa klepat pocitově lépe? V nemocnici nebo venku pod širákem? Vybrala jsem si okamžitě dohořívající táborák, nehceme si to přeci dělat ještě horší než to je. Zavřela jsem oči a vnímala naplno ten blažený pocit léta, širé noční oblohy nad sebou, chladivý vánek na tvářích a postupně se uvolňovala do toho, že ten „spacák“ příjemně hřeje. A tak se mi taky podařilo i více uvolnit i svou ruku, aby s ní doktor mohl lépe manipulovat.

Zároveň jsem dovolovala tělu dělat to, co potřebovalo

Třást se, škubat, občas vykopnout nohou, když to, co se dělo, bylo výživné… a všechno jsem komunikovala, jestli teď máme chvilku pauzu a můžu se úplně celá klepat i s tou rukou. A že to tak prostě mám, že se třesu a škubu, ale pak to bude dobrý…

Nezapomeň, naše úmluva byla jasná – máme se navzájem.
A jestli mé tělo něco potřebuje dělat, je mojí zodpovědností mu pro to zařídit podmínky.

Vše jsem komunikovala

Také doktor se mě občas ptal, jestli mě to bolí a já mu říkala, teď rozdýchávám ten stres, teď mě bolí, jak mi hýbete ty klouby, protože 6 týdnů nic nedělaly, jaj, teď to bolí… dokonalá spolupráce. A boží sestry. Když pak přišla ještě druhá s rentgenem, ať ten drát odhalíme, tak jsem zažívala regulérní ženský kruh. Vykládaly mi vtipy, historky… Tolik jsme se nasmáli! Když se blížilo grand finále, vyžádala jsem si svolení si pěkně po našimu zanadávat, a když i ten druhý drát šel KONEČNĚ VEN a já si zařvala ty nejsprostší nadávky pěkně až z … víte vodkaď, hned jsme se všechny 3 chlááámaly, že to je jak u porodu.
Jo, na tenhle zážitek opravdu nezapomenu. A teď to myslím bez ironie a fakt v dobrém. 🙂

Umění odstupu a i v té největší prekérce si to nedělat horší, ale záchvatem smíchu dostat ze sebe stres pryč, to opravdu miluju. Ve svých individuálkách smích hojně využívám.

3. TĚSNĚ POTÉ: Hustý zážitek VYVAŽUJ něčím MOC fajn.

Shodou okolností jsem byla ten den domluvená na obědě s kamarádkou: „Když skončím v nemocnici ozvu se ti.“

Načasování vskutku geniální. V době, kdy postupně odcházel účinek lokální anestezie, jsem před sebou měla výborné jídlo, skvělou společnost a protože jsme se půl roku neviděly, tak i hodně hezkého na popovídání.

Střih do úplně jiného světa, je další věc, kterou v náročnějších etapách fakt miluju.

Život to takto hezky poskládal i před 5 týdny, když jsem po operaci (vsazení drátků do mého zlomeného prstíku) a noci v nemocnici šla rovnou na oslavu dětského dne. Folklórní vystoupení dcerky jsem obrečela. Holt si v tom kontrastu člověk o to více uvědomí obrovskou VDĚČNOST za to, co má, co může žít a že to vlastně stále ještě může žít.

4. DOJEZD: Dej si čas na úplný výdech a povolení těla.

Další geniální načasování bylo dopředu domluvené energetické ošetření od kolegy Jaroslava Brichty v mém centru Cesta integrity. Odfoukla jsem stopy bolesti a naplno přistála.

Když se vám dělo něco fakt hustého, je přirozené, že se k tomu ještě vnitřně vracíte. Ale důležité je, ať je to jen přechodná fáze.
Jsem venku.
Je to pryč.
Na mou ruku už nikdo nešahá.
Uf, to byl fičák.
Sedím na lavičce před domem.
Fouká vítr.
….jééé to je fajn.

„Je to pryč. Máme to za sebou.“

Jednoduché, ale mocné kotvy, na které určitě NEzapomínej, pokud NEchceš v nepříjemných zážitcích i na roky uvíznout. Své tělo úplně povolit a všemi svými smysly naplno vnímat modré nebe nad sebou, klid, příjemný vánek na tvářích… možná ti ještě zvlhnou oči z prožité bolesti, ale nech je taky smíchat s těmi z vděčnosti, že teď už se nic nepříjemného neděje.

5. DOJEZD DOMA: Alou do postele.

Den to byl intenzivní, co na tom, že po návratu jsou teprve 4 odpoledne? Po příchodu domů si jdu okamžitě lehnout, možná jsem neusla, ale mohla jsem úúúplně povolit, 2-3 hodiny to vše v posteli vydýchávat.

Moudře plánuj a mysli i na čas integrace.

Při plánování rovnou počítám se dvěmi posledními dojezdovými fázemi. Když mě daný den čeká něco, co nevím, jak bude náročné, neplánuji si tam už nic dalšího, u čeho je potřeba moje plná pozornost, nedej bože, aby to bylo náročné. Protože tohle byla fakt šupa, večer jsem pak zrušila i individuálku se svou klientkou, která mě původně čekala hned den poté. Dopřála jsem si další dva dny volna, abych se z toho mohla plně vzpamatovat a nic jsem nemusela – celkem tedy 3 dny na integraci.

Btw. totéž ti doporučuji i u našich individuálek – ten den nic dalšího velkého, 3 dny na dojezd, minimálně týden (ideálně 3) žádná další sezení/terapie u někoho jiného…

Víš jaký je po tom všem výsledek?

A) Klidná noc bez bolesti.

Večer, když už ruka po lokálce přicházela úplně k sobě jsem NORMÁLNĚ USLA! Žádná bezesná noc plná bolesti. Ani druhý den ráno, ani další dny, mě vůůůbec nebolela.

B) Je to úúúplně pryč. Jsi „jen“ tady a teď.

Vzhledem k tomu, že už je to v těchto 7 týdnech s mým zlomneným malíčkem po několikáté, co jsem takto prošla bolavými i šokujícími chvílemi, jsem si naprosto jistá, že když si dovolím HNED ze sebe ten stres vyházet, odejde s ním i bolest. A k situaci se už nijak nevracím, ani v mysli, ani emocionálně.

Připomnělo mi to zážitek mé klientky ze Zpomal člověče a následné půlroční Transformační cesty, která ve skupině sdílela obdobnou zkušenost, kdy celou hodinu uklidňovala splašeného koně:

„Žádná vybzikaná Eva, kterou jsem vždycky při takových situacích byla ještě dlouho po! A potvrzením mi bylo, že jsem spala krásně, klidně, žádné noční běsy, žádné ozvy toho, že je tady něco nezpracovaného… „

Když tohle vím, tak už prostě nechci jinak. Samozřejmě každý jsme jiní a v těžkých chvílích nám budou kotvou jiné zdroje. Proto se vám všem vždy věnuju individuálně a je jedno, jestli z očí do očí a nebo v některém z mých online provázení.

Že si o mě někdo něco pomyslí? To upřímně už roky vůbec neřeším. Já vím, co dělám a tím nejlepším možným způsobem pomáhám svému tělu, ať to spolu projdem. Ty psycho stavy, když to neudělám, nikomu nepřeju a mi za to rozhodně nestojí.

A teď ruku na srdce – dopřáváš si tuto nutnou péči a prostor na zpracování čehokoli?
Klidně i jen náročného dne?

Pokud ti tam stále nějaký hlásek našeptává, že na to není čas, zkus se zeptat sebe, jak se ti v tom neustálém běhu BEZ integračních chvilek daří. Mě před 10 lety bývalo fakt zle. A je to PRYČ. Už se můžu probírat fotkami z dětství mé dcery a ten svíravý pocit a emocionální křivdy prostě zmizely. Vím, že to jde. A taky vím, že právě tato cesta mě mega moc naučila a nyní už se o sebe můžu starat preventivně nebo rovnou v náročné situaci tak, jak jsem ti v tomto článku dnes popsala.

I ty můžeš. Pokud se ještě neznáme a chceš udělat první krok, začni v mém Návratu k přirozenosti. A já tě tohle jednoduché a přitom tolik zázračné umění seberegulace moc ráda naučím. 🙂

💎 Najdi se mnou odvahu být (znovu) šťastná. 🍀 BEZ přetěžování se, snažení a makání na sobě, NAOPAK postupně, s ohleduplností k signálům svého těla, šetrně po 💧 kapkách a malých krůčcích, ať tvůj nervový systém stíhá změny trávit. Jsem mentorka pro tvůj zdravý život v rovnováze ⚖️ opírající se o terapeutický přístup Somatic experiencing®.
Komentáře