Spodní proudy aneb proč se dějí nepochopitelné zvraty

Proč, i když chceš vyjádřit omluvu, slyšíš sebe říkat hrubá slova?
Proč i mezi fajn lidmi cítíš tělesné sevření, nedokážeš se uvolnit, i když se „nic“ neděje?
Proč jedna situace radikálním způsobem ovlivní tvůj vztah a ten se definitivně rozpadá?
…pro všechna tato (i mnohá tvá další proč) můžeš najít odpovědi. Odpovědi pro situace, které se najednou promění v totální drama a ty vůbec nepobíraš proč.
Postupně s tebou projdu 5 rovin, ze kterých se vztahujeme k čemukoliv kolem nás a vedeme interakce s druhými. Kromě spodních proudů naší psyché vyhmátnu především jednu nejzásadnější rovinu, ze které všechny vnitřní rozpory, zmatky a patové situace můžeš začít smysluplně a zdravě řídit.

Příběh začíná 🙂

Když jsem byla asi ve 2. třídě, měla jsem kamarádku, která bydlela podobným směrem jako já a tak jsme chodívaly ze školy spolu… Dělaly jsme cestou blbosti, různě se postrkovaly, dloubaly do sebe, podkopávaly si nohy aj. se„škorpily“, jak tomu u nás na severní Moravě říkáme. Kamarádka se vždy smála a tak mi nikdy nepřišlo, že by mělo být něco divně. 

První 3 roviny: MYSL – ♡ – TĚLO – jasnačka, nic nového.

Na celé té situace nebylo v těchto 3 rovinách nic špatně. Emoce byly šťastné, že je zábava a mám dobrou kamarádku. Tělo bylo spokojené, že po tom všem sezení ve škole, se může hýbat a hrát si. Mysl viděla pohyb a radost u sebe, smích na druhé straně. Závěr z první linie těchto 3 viditelných rovin? Všechno cajk.

„Ještě je to jinak.“

Až jednou, po mnoha týdnech, možná i měsících, kdy jsme se takto doprovázely domů, najednou kamarádka přišla s tím, že mi musí něco říct. Přišla s větou, která mi vyrazila dech: „Nelíbí se mi, jak mě biješ”. Pro mě to tehdy byl naprostý šok a celou mou bytost zaplavil pocit viny.

Byla to pro mě tehdy taková síla, že jsem to nikomu neřekla. A bohužel situace zůstala tak.

Nevyslovená, nerozřešená… což zásadně ovlivnilo náš vztah. Tak, jak pro mě bylo těžké tento zvrat zpracovat, přeneslo se to bohužel i na náš vzájemný kontakt. Nedokázala jsem se s ní dál konfrontovat, podívat se jí do očí, probrat to s ní a naše společné cesty domů, a tudíž i přátelství, tím dnem skončilo.

Nevyřešené situace v nás zanechají šrámy, které mají hluboký vliv na to, jak o sobě nebo o druhých budeme dál smýšlet.

Vědomí, že jsi „zlá“, „špatná“ a „ubližuješ“ mohou být přesvědčení, se kterými se můžeš potýkat i roky. Vytvoříš-li si navíc tak silné negativní přesvědčení o sobě už v dětství, následně v pubertě ti vůbec neusnadňuje přechod do dospělosti. Natož si převzít vlastní sílu do svých rukou, když se jí bojíš použít, aby zase na někoho „nebyla moc“ a „neublížila“.

Kolik takových situací si pamatuješ ze svého dětství ty, kdy ses nedokázala se svým trápením svěřit?
A kolikrát se ti děje i dnes, v dospělosti, že jedna situace radikálním způsobem ovlivní tvé vztahy – přátelské, kolegiální, partnerské – a nenacházíš možnosti, jak nepříjemnost v úctě projít a vztah se definitivně rozpadá?

„Co se tady skutečně děje?“ – zveme do hry 4. nejdůležitější rovinu – tvé VĚDOMÍ.

„Co se tady skutečně děje?“ je věta, která je hlavním motorem všech možných terapií, mediací, supervizí a kurzů osobního rozvoje. Podívat se do spletité situace, zavnímat své pocity a pak to nejtěžší – nějak to vše – venku i uvnitř sebe – uchopit a dát do slov. 

Jaké kouzlo by tato věta mohla udělat v mém dětství, kdybych se svým trápením: „Kamarádka mi řekla, že se jí nelíbí, že jí biju.“ přišla za nějakým dospělým a ten by mě chytil za ruku a vedl skrz mé pocity?

Ujistil by mě, že vidí, jak moc je to pro mě silné, jak se tím trápím a že o tom nemusím vůbec mluvit a jen mi držel nerušený prostor, abych mohla cítit, co cítím… (btw. to na mých individuálních sezeních děláme minimálně polovinu času – prostě nemluvíme, ať má tvůj nervový systém čas vše zpracovávat). Možná bych se tehdy z toho vyplakala a žádné přesvědčení o mé špatnosti by se nekonalo.

Když šok odezní, roste naše mentální kapacita.

Poté, co bych první vlnu nejsilnějších emocí zpracovala, přirozeně bych už dokázala lépe vnímat, co mi ten dospělý vlastně říká. Pokud by mi vysvětlil, že to se mnou tak moc zacloumalo, tudíž to znamená, že mi na něčem hodně záleží… možná by mi došlo, že mám svou kamarádku ráda a že to poslední, co jí chci způsobovat, je ubližovat ji.
…přišel by tak prostor na uznání její bolesti a možná i mou omluvu.

Jenže to by byl jenom zlomek celé situace a pokud jakékoli nedorozumění končívá jen tvou omluvou, přicházíš o to nejdůležitější – nejen projevovat pochopení a omluvu k druhým, ale najít pochopení a soucit sama vůči sobě.

Spodní proudy – poslední „neviditelná“ rovina.

Pro nalezení opravdových pokladů, je nesmírně důležitá spolupráce s poslední rovinou v nás – s našim podvědomím / nevědomím, jehož poselství jsme schopni zachytávat naší vnitřní moudrostí, ať už jí budeme říkat intuice, 6. smysl nebo jí jen usadíme do těla pociťovaným smyslem (terminus technikus v názvosloví terapeutického přístup Somatic experiencing®.)

Kdyby se mě tehdy někdo zeptal: „No a co se vlastně stalo?“, nastal by totiž problém. Ne ve mě, ale přirozeně z podstaty věci. Už jen fakt, že jsem o této konfrontaci nedokázala vůbec s nikým mluvit, „přiznat to“, nasvědčuje tomu, že šlo o mnohem mnohem víc.

Čím větší síla tvých pocitů, tím důležitější zprávu ti do celé situace, přinášejí.

Situace se dotkla mých nevědomých částí – spodních proudů, které nás všechny velmi silně ovlivňují. A síla mého studu nebyla o tom, jak „špatná jsem holčička“ (i když si to mé dětské já tehdy tak vyložilo), ale o tom, čeho nesmírně důležitého se celá situace dotkla. Tudíž nebylo na pořadu dne se „jen“ kamarádce omluvit, ale také najít „jak je možné, že se to celé stalo?“

„Jak to tedy je?“

Pokud bych zkoumala celou situaci dál a začala se dívat také na to, čím se moje kamarádka podílela na celé situaci, zřejmě by do mě vjela vlna vzteku, že mi celou tu dobu lhala! Vždyť se smála a NIKDY mi vážně neřekla, že jí to bolí!!! Nechávala mě dělat něco, co pro ní NEbylo v pořádku a nedala mi žádnou zpětnou vazbu. Nechávala mě, ať jí ubližuju, s čímž bych nikdy vědomě NEsouhlasila.

Když neříkáme HNED, co ne/chceme, vytváří to jednoduše chaos.

I v této fázi děláte velmi často chybu a skončíte v ní. (Někdo přeskočí fázi omluvy a skočí rovnou sem.) Vydáte se do boje za obhájení svých práv, vyžadujete omluvu za křivá obvinění či jednání a děláte z toho větší drama, než to je.

Fáze, kdy vidíme podíl i na 2. straně a cítíme spravedlivý hněv, je JEN fáze, kterou potřebujeme projít, abychom obnovili zpět naše hranice. Vytváří se tak znovu náš osobní prostor a vrací do hry jen takový díl zodpovědnosti, který skutečně máme – tedy našich 50 %. Tudíž v tomto bodě přichází řada také na mou kamarádku, aby se ona omluvila mi, že nic neřekla a hrála hru „vše je ok“.

Za každým Démonem je nevinnost.

Proč se kamarádka neozvala hned?

Jeden přirozený aspekt je, že než člověku takové věci dojdou, chvíli to trvá a pár situací musí proběhnout, aby se v nich rozkoukal. Zásadním způsobem nám ale nepomáhá naše společenská rádoby „slušnost“, kdy více hledíme na to, co „bychom měli“ než na to, jak se skutečně cítíme. Jinými slovy jsme pod silným vlivem spodních proudů celé společnosti, které prosáknou do našich automatických vzorců chování a jednání. Je nám blbé se ozvat, v restauraci požádat o výměnu jídla, které nám nechutná, na návštěve tvrdíme „se mnou si nedělej žádné starosti“, i když máme hlad jako vlk, svému partnerovi budeme tvrdit „já po nikom nemůžu nic chtít“, i když jsme zklamaní, že si naše tajná přání nepřečetl v našich očích… a mohla bych pokračovat v nekonečném seznamu dál.

Rozřešení, které přinesou spodní proudy, by tě ani ve snu nenapadlo.

Po odeznění vlny hněvu, přichází nejdůležitější fáze, kde vytěžíš ty největší poklady. Jen si ve zkratce připomeňme, kde se teď nacházíš – po prvotním šoku, že je vše jinak, už vidíš sebe a co jsi přehnal/a a dokážeš se za to omluvit, už vidíš také druhou stranu, co ne/dělala a dokážeš se postavit za sebe, že i ty máš právo na to, aby se ti druhý omluvil. Tělo bez zbytečného dramatu prošlo všemi emocemi, setřáslo nepříjemou pachuť viny, vyplakalo se a zdravým hněvem obnovilo své hranice a tvůj osobní prostor. Díky tomu máš zpět nadhled, jasnou mysl a můžeš naplno používat nejdůležitější rovinu ze všech – své VĚDOMÍ. Geniální načasování jít přímo do jádra pudla, nemyslíš?

Co je to hlavní poselství, pamatuješ?
Tvé pocity jsou tak silné, protože ti přináší nesmírně důležité poselství. Nyní je ten nejlepší čas celou práci dotáhnout a konzistentě se vratit právě k tomu pocitu, který se objevil hned na začátku – v mém příběhu to byl zahanbující pocit viny a zaplavení tak silné, že jsem situaci nedokázala nikomu říct.

Nech své vědomí jít ještě dál. Až do hlubin spodních proudů.

Abych rozšířila prostor a možnosti, používala jsem v předchozích fázích jednu kouzelnou větu: „Všechno je jinak.“ Velmi rád jí používá také Joseph Mihalisin, muž, kterého si velmi vážím, skvělý lektor a průvodce (nejen) mužskými kruhy působící na Slovensku.

Když necháš své vědomí jít ještě dál, dokáže si s touto větou hrát až do podoby: „Všechno je NAOPAK.”

Věta: „Všechno je NAOPAK.” je klíč – otevírá uvědomění s nesmírným přesahem a komunikuje také se spodními proudy.

Ukážu vám její sílu právě na situaci s mou kamarádkou, která mi říká: „Ty mě biješ, mě to bolí.“ a já nechápu, jak je to možné.

Jaké varianty toho, co všechno může být naopak, tě napadají? Jednu verzi jsme tu už měli: „Naopak to bolí mě.“, protože ti způsobuju něco, co bych nikdy nechtěla, ale nedostala jsem zpětnou vazbu.

Jak je ale možné, že jsem volila takovou formu hry? Kde se to vzalo? Já někoho biju… hm, a co když je to ještě naopak? To někdo bije mě? A v tu chvíli mi to došlo v plné síle. Podívala jsem se do zrcadla vlastního utrpení a spadla mi brada.

Tvůj skutečný příběh začíná….

Kamarádka tehdy nemohla vůbec tušit, že trefila hřebík na hlavičku a vyhmátla něco, co se mi samotné dělo doma. Automaticky jsem „jen“ předávala způsob hry s mým o 6 let starším bratem, který měl samozřejmě silovou převahu a já tak mnohokrát i v nevinné dětské hře zažívala pocity, kdy mě naše štengrování bolelo.

Ale jen uvědomění nestačí. Tah spodních proudů a našeho NEvědomého jednání je tak silný, protože v sobě obsahuje neprožitý a nerozřešený podpal (no popravdě spíše aktivovanou rozbušku někdy doslova atomovou bombu) – změť emocí a fyzických pocitů, které je potřeba jednu za druhou vzít a postupně jejich náboj rozpouštět.

Tvůj nervový systém potřebuje mnoho času a prostoru, aby (někdy i roky uvězněnou) energii začal KONEČNĚ odplavovat z tvého těla PRYČ.

Tady je ten nejzásadnější moment, kdy na svých sezeních mohu naplno použít mocnou sílu přístupu Somatic experiencing®, který velmi šetrně pracuje přímo s tvým nervovým systémem, pocity zamzrnutí a režimem přežití, abychom znovu-vyjednali, jak se věci mají a obnovili tvůj pocit bezpečí až do nejhlubšího uvolnění, které je aktuálně v rámci tvé kapacity. Jak konkrétně? O tom třeba příště 🙂 Důležité je, že máš jasno v tom, co tě přivádí a že tvou volbou je láskyplné zacházení se sebou, jak nádherně popsala ve svém záměru klientka, která mě oslovila přesně v den, kdy jsem tento článek psala – náhoda? Její slova sdílím samozřejmě se svolením:

„Ráda bych si dala prostor na spočinutí v bezpečí, láskyplnou přítomnost a odpočinek od zpracovávání náročného procesu (sice to byla hluboká korektivní zkušenost, ale prostě se teď pořád ještě vnitřně třesu, protože jsem podvědomě čekala, že se ZASE zopakuje scénář, který jsem do té doby znala).“

Až tady přichází to nejcennější – poděkování a vděčnost.

Díky tomu, že moje kamarádka vzala veškerou svou odvahu a i přesto, jak už naše „hraní“ bylo týdny zaběhnuté, dokázala nejen v sobě pojmenovat, co cítí, ale také mi to pravdivě říct, ukázala mi tím novou možnost. Abych se i já sama, přesně podle jejího vzoru, kdykoli ozvala, pokud bude někdo ubližovat mi. Takto mi tudíž NAOPAK dala velký dárek.

Bylo by to hezké, kdybych na to vše mohla přijít už ve své 2. třídě. Možná bych pak v pubertě neměla takové depky a hlavně by jedna dobrá kamarádka zůstala dál v mém životě. Ale důležité je, že jsem pochopila.

Síla spodních proudů pak s námi přirozeně zůstává STÁLE, stejně přirozeně jako dýcháme, přemýšlíme a prožíváme. ALE s každým takovýmto rozhřešením se učíme se sebou pracovat, chápat, co nám náš nervový systém posílá za zprávy – a s každou další zkušenosti jsme v jejich síle více orientovaní. Pak, stejně jako starý mořský vlk, ji dokážeme využívat pro sebe, abychom se s ní mohli bezpečně svézt tam, kde je to pro nás podporující. A jak to tak spodní proudy mají v oblibě, nedají nám pokoj, dokud si mocný dárek, který nám přinášejí, nerozbalíme. 🙂

Závěrečné shrnutí toho nejdůležitějšího:

• Když tvé pocity, ať tělesné či emocionální, jsou až přehnané (= reagují silně), pak máš jistotu, že nejsi nijak špatně, ale „je to ještě jinak“ – tvé pocity pro tebe mají do celé situace mega důležitou zprávu. Čím silnější pocity, tím důležitější poselství.
• Pokud jakékoli nedorozumění končívá jen tvou omluvou, přicházíš o to nejdůležitější – najít pochopení a soucit TAKÉ sama vůči sobě.
• Když vidíš podíl na celé situaci u 2. strany a cítíš rozhořcení – skvělé, spravedlivý hněv obnovuje vědomí tvých vlastních hranic. Ale je to JENOM fáze, tak z ní nedělej větší drama, než je.
• Pamatuj, jakmile nejsi konzistentní, něco řekneš a nedodržíš to ve svých činech, máš co do činění se spodními proudy. Když jim budeš věnovat náležitou pozornost, vrátí se ti to v životní pohodě a vnitřní harmonii.
• To, že jsi celou situací zdravě prošla a pochopila nejdůležitější poselství z hlubin spodních prodů poznáš tak, že jsi dokázala cítit smutek i hněv, rozhořčení i pochopení, postavení se za sebe i úctu k druhému a zůstává v tobě vděčnost za vše, co jsi díky této situace v sobě mohla uzdravit.

Pokud jen tento článek nestačil a chceš se lépe rozkoukat, co se ve tvých interakcích s druhými vlastně děje nebo tě leká intenzita vznikajícího dramatu, nezůstávej na to sama. To, že se to děje, je obrovská příležitost a stojí za to jí podchytit. Veškeré informace k mému provázení najdeš na mém webu.