Aby Silvestr měl smysl i hloubku

V období Vánoc jsem viděla nepřeberně tipů na vánoční dárky i spoustu doporučení, jak máme toto období strávit v klidu, pohodě, s blízkými…
Ale co Silvestr?

V rámci našeho kalendáře a současných zvyků jej slavíme NE jako ukončení celého uplynulého roku, ale jako toužebné očekávání oné půlnoci, kdy začne rok nový. Navíc se nějak do našeho společenského povědomí zapsalo, že to musí být oslava a nejlépe viditelná a slyšitelná a také s lidmi, aby si bylo s kým na ten Nový rok připít.

Co když ale třaskání petard, popíjení alkoholu a připíjení na to, že zítra třeba bude lépe, nám nedává smysl?
Co když případnou partu přátel, se kterými bychom vyrazili do přírody nebo rovnou na pobyt někam na hory marně už roky hledáme?
Co když nám v tom všem někde v hloubce něco zásadního chybí?

Pro všechny z vás, co si s tímto dnem nějak neumíte poradit a hledáte, jak se k němu postavit píšu tento článek. Protože příležitost k uzavírání jedné etapy a pomalé postupné otevírání druhé má svou hodnotu a cenu a stojí za to jí využít naplno. A když nám něco neladí, máme moc to změnit.

Následující dvě inspirace jsou v podstatě pro všechny. Ať už chcete nebo budete konec roku trávit:
Aktivně nebo na pohodu.
Ve skupině nebo sami se sebou.
Mezi dospělými nebo s dětmi.

1. Prožívat blízkost, povídání, smích

Já sama jsem z rodiny, kde jsem si důvěrně mohla povídat vždy jen 1:1 a to ještě ne se všemi členy rodiny. Sedět se všemi v jedné místnosti, sdílet co koho trápí nebo těší, podpořit se povzbuzením, milým slovem, prohlížet fotky a vzpomínat na společné zážitky a smát se životním kotrmelcům, překlepům a přebreptům… to byl vždy můj velký sen. Zároveň tím, jak nebyl s mými blízkými reálný, mi z nenaplňující reality bylo vždy těžko. Pak přesně takovéto svátky jako Vánoce a Silvestr, o kterých se říká, že si přeci mají být lidé blíž, naopak ještě více drásaly toto mé nikdy nesplněné přání. Přála jsem si vzít některé z mnoha sdílecích karet (kterých, když se člověk pohybuje v osobním rozvoji, objeví také hodně), losovat je a opravdu si hluboce povídat. A tak jsem si v první fázi tuto svou touhu sytila ne s těmi, pro které to bylo trapné, ale s těmi, kterým to bylo přirozené. Děkuji svým silvestrům s Hnutím brontosaurus, kdy jsem poprvé ve svých 20ti letech mohla zakoušet, jaké to je.

Dnes už se ale i ve své rodině cítím dobře. Postupem času jsem zjistila, že méně je více a že když nastane jen malá chvilka, kdy jeden mluví a ostatní ho poslouchají, má to svou hodnotu. A takových pidi chvilek si všímám a čerpám z nich ještě mnoho dní, týdnů a měsíce poté. A nebo když se aspoň chvíli věnujeme jedné věci a všichni se na to soustředí.
Tak jsem jedny Vánoce přinesla z Brna set na odlívání olova a zkoušeli jsme, co z toho bude. Další jsem zase vytáhla fotky z mého dětství se slovy: „Mami povídej.“ Jindy jsem zase přinesla věci na výrobu lapačů snů a nakonec je nikdo dělat nechtěl. Tak jsem si k nim sedla sama. A světe div se, když jsem se věnovala tomu, co mi dělalo radost a dávalo smysl a nějaké sbližování s ostatními jsem přestala řešit, stalo se něco zajímavého. V tu chvíli jsem tam prostě jen byla, pozorovala a poslouchala ostatní a stejně tak oni nemluvili mi do toho, že si motám lapač snů. A čím více mi rostl pod mýma rukama, čím více bylo vidět, jak spolu barvy ladí, tím větší a větší zájem vzbuzoval kolem mě až nakonec i moje dcera, i mé dvě neteře navlékaly korálky a peříčka na různobarevné nitě a přidávaly je do závěsu pod můj lapač snů. A i když bych si stále přála vědět více o tom, co který z členů mé rodiny uvnitř prožívá, už je do toho nenutím.

2. Mít hotovo, čisto, uzavřeno

Když jsem prvním rokem zůstala na Silvestra sama, myslím, že to bylo v r. 2008, rozhodla jsem se, že když ten rok končí, tak toho ticha a klidu a samoty doma využiju k tomu, abych i já sama mohla něco uzavřít, ukončit. Otevřela jsem skříně a šuplíky a vytáhla všechny ty tašky, krabice věcí, které na mě čekaly „až na ně někdy budu mít čas“ a začala jsem se tím vším probírat. Byl to proces na několik dní, ale řeknu vám, s každým vyhozeným lístečkem nebo zatříděným dokumentem, nalepenou vzpomínkou do alba se mi neskutečně ulevovalo.
A co víc, nebyl to jenom pocit. Bylo to opravdu reálné skutečné, rostlo mi to pod rukama.

Když opravdu vytáhnete takovou roky zastrčenou věc a najednou jí dáte pozornost, po těch letech často zjistíte, že je vlastně úúúúplně jednoduché se rozhodnout, co s ní. Zda ta vzpomínka stojí za uchování nebo jí vyhodíte. A pokud opravdu stojí za to a najdete pro ní to správné místo…

…slyšíte jak i uvnitř vás něco jakoby tiše zaklaplo
a vy najednou můžete s úlevou vydechnout.

Abychom se pochopili správně, rozhodně vás teď NEnabádám k tomu, abyste udělali radikální čistku všeho. To obzvlástě, pokud jste na Silvestra s rodinou a malými dětmi, by bylo opravdu nereálné. Ale říct i těm malým capartům, ať mezi svými hračkami a poličkami najdou nějakou jednu zapomenutou věc, která třeba potřebuje opravit nebo si celý rok přáli s ní pohrát (třeba i s vámi) a nikdy k tomu nedošlo – jsem si jistá, že se to shledá s nadšením. A možná budete překvapení, jaké všechny sliby si vaše děti opravdu pamatují 😉

Co napsat závěrem? Jak říká moje oblíbená průvodkyně konstelacemi Ida Sára Keltnerová:
“Zdravé konce a schopnost projít změnou jsou předpokladem pro zdravou budoucnost jak v osobním, tak v pracovním životě.”
Tak vám ze srdce přeji plnohodnotný a zdravý (nejen) tento poslední den roku 2021 🙂
Nechť vám je k tomu podporou celá série zastavení v těchto dnech „mezi roky“, která pro vás vytvářím od 30. 12. 2021 do 3. 1. 2022.