Dovolme si truchlit

31.10. 2020Silvie Šabacká297x

Příběh zveřejňuji s plným souhlasem své klientky a s jejím velkým přáním, nechť je i vám inspirací, jakých zázraků je naše tělo schopno. Vypouštím jej ven v období Dušiček s velkou úctou k lidské bolesti ze ztráty někoho blízkého.

Katka byla šťastná žena. Měla nesmírně starostlivého a vnímavého muže, dvě zdravé děti a jak Život harmonicky plynul, připadala si mnohdy jako v pohádce. Do téhle pohádky přišla ale ze dne na den nečekaná rána – smrt, která si přišla pro jejího muže. Obrovská ztráta ji v danou chvíli složila na kolena a rozplakala tak, že ji dodnes její děti prosí, aby hlavně nebrečela.
A přitom už druhý den musela vstát.
Utřít slzy, zatlačit je někam hluboko, vstát a řešit všechny ty byrokratické věci – pohřeb, pozůstalost, soudy ohledně dědického řízení, prodej domu a převzetí všeho, o co se do té doby s velkou láskou staral její úžasný muž. A především vstát a být tady pro své dvě malé děti.

Když pohádku vystřídá šok.

Byla v takovém šoku, že ani nedokázala cítit, jak moc je jí špatně. Jak moc se potřebuje schoulit do kouta a jenom plakat. Nemohla.

  • Kvůli svým dětem.
  • Kvůli všem lidem, kteří na ní mluvili a radili, doporučovali a nebo si ji jenom prohlíželi. Dodnes jejich hodnotící pohledy živě vidí a cítí.
  • Kvůli všem těm starostem, povinnostem, zařizování a vyřizování, které do té doby vůbec nemusela řešit, protože všechny technické záležitosti obstarával její muž.

Možná ani neplakala na pohřbu samotném. Ale to si vůbec nepamatuje. Celý ten týden do pohřbu si vlastně nepamatuje.

Vyhledala mě přesně po 7 letech, kdy si život řekl, že už je dostatečně připravená a silná, aby se na svou bolest – tehdy silou vůle zapřenou a neprožitou – mohla znovu podívat. Přinesl jí do života velmi podobnou situaci, kdy znovu probděla celou noc a jenom čekala na zprávy z nemocnice, kde právě operovali její dítě. Následující den stála u nemocniční postele – znovu sama.
I když tentokrát vše dopadlo dobře, s tímto současným strachem, co vše se může stát, se naplno otevřela i ona stará bolest. Naštěstí už byla Katka natolik moudrá, že věděla, že bolest znovu udeřila, aby jí dala další příležitost.

Možnost něco starého dokončit.

Uzavřít něco, co zůstalo neprožité, protože na to tehdy, před lety, neměla sílu ani informace ani podporu v okolí.
Něco, co tehdy nikdo neviděl, ani ona sama.
Co sama sobě potřebovala konečně dopřát? Co tehdy tak zoufale potřebovala?

V jejím srdci jsme našli obraz oné dívky, která sedí schoulená v koutě a potřebuje být jenom sama a jenom plakat.

Jen se schoulit, jemně se pohupovat a nechat slzy téct…

A pro její tělo, do té doby ve velkém stažení až křeči, byla klíčová věta: “Prosím, nech to na mě.”
Dovolila sama sobě schoulit se do klubíčka, jemně se pohupovat a plakat.
A každou minutou jí zaplavovala větší a větší úleva a uvolnění.

Dovolit si truchlit.

Tak „málo“ stačilo.

Bohužel to tehdy nedokázal rozpoznat ani nikdo z jejich blízkých. Co kdyby jí její přátelé na rovinu řekli pravdu: “Jsi úplně v pr… Potřebuješ být chvíli v klidu, svobodně se vyplakat. Co ti k tomu pomůže? Můžeme ti třeba brát pravidelně děti ven, vyzvedávat je ze školy, nechat je u nás přespat?
Přesně to Katka teď zpětně viděla, že jí bytostně chybělo. Zůstat v léčivé samotě a tichu.
Mít bezpečný, klidný, tichý a nikým nerušený prostor, aby mohla předat plnou důvěru svému tělu a emocím a ony udělaly to, co potřebují pro znovu-obnovení harmonie po tak silné události, která otřásla všemi jejími základy.

Aby pak, na konci svého pláče, mohla najít smíření a klid.

Hluboký, nepopsatelný a blažený klid, který může pochopit jen ten, kdo někdy v životě prožil tak hlubokou ztrátu.

Naše tělo je ale tak úžasné! Celých těch 7 let dokázalo trpělivě čekat na to, co potřebovalo, aby mohlo zpracovat všechny ty doposud potlačené pocity.

Je to zázračná moudrost našeho těla, kterou ve své praxi nepřestávám obdivovat.

Kdo z nás by to tak dlouho vydržel? Ale naše tělo to vydrží a nezapomene. Neuvěřitelné!

Nutno podotknout, že po tu dobu Katka nezahálela. Naopak. Celých 7 let, kdy se stavěla na vlastní nohy a vytvářela si krásný a stabilní život, se učila žít. S každou zařízenou a zvládnutou věcí získávala větší a větší sílu a sebedůvěru. A uvnitř ní vše pomalu zrálo.

Tento obrovský díl její práce po 7 letech přinesl své ovoce. Tentokrát Katka, ve své nové síle a důvěře ve své tělo, tuto velkou bolest opravdu mohla prožít a nechat za sebou. Už jí nechybí ten kus jí samotné, ztracené někde v koutě. Je opět celá. Sama sebou. Zvládla to, i když to nebylo lehké.

V tomto bodě bych už měla “dle doporučení” svůj článek ukončit, aby nebyl dlouhý. Ale moje terapeutické já mi nedá, ještě doplnit pár důležitých bodů.

Dovolme si truchlit “tím správným způsobem”.

Postarejme se o smutek co nejdříve

Cítit vlastní bolest a s hlubokým respektem jí dát potřebný nerušený, bezpečný prostor. Aby naše vnitřní moudrost nemusela tak dlouho čekat na znovu-nastolení míru:

  • Nechme své děti v naší bezpečné a klidné náruči plakat.
  • Nechme své blízké truchlit.
  • Dovolme sami sobě být slabí.
  • Dovolme svému tělu schovat se do kouta, chytit se za kolena a jemně se pohupovat…

Rozlišujme “pravé léčení” od retraumatizace a zbytečného prohlubování bolesti.

Pravé léčení poznáte tak, že:

  • se v těle dějí věci “samy”,
  • i když jsou někdy i nepříjemné, bolavé či zvláštní, stále v sobě máte zvláštní pocit klidu, že to vše je v pořádku a prožíváte úlevu,
  • tento proces změn, se postupně uklidňuje. Po našem SE sezení do 3 dní. V životě se smutek vrací ve vlnách, ale stále se můžete do smutku zanořit a zároveň se nadechnout a “normálně” fungovat.

Tento princip je krásně znát také na zpětných vazbách, které mi Katka napsala:

Den po našem setkání:

Dnes mám takový zvláštní stav, je pro mě neznámý a nový. Hlava mě bolí tak, jakoby se všechny závity daly do pohybu a nějak jinak se přešroubovavaly. Tělo je unavené, přesto nějak uvolněné. Ale hlavně mám v sobě pocit klidu, ani ten už dlouho neznám. Neumím popsat, co se děje, ale něco uvnitř se děje nebo mění. Moc děkuji.

2 dny po našem setkání:

Mám pocit jako bych se každou hodinou měnila z larvy do motýla. Cítím se lehká, i když tělo se ještě místy ozve. Hlava už nebolí, dnes je taková prázdná. Je mi dnes mnohem lépe.

Respektujme svou vlastní jedinečnost.

Tento článek jsem psala především pro vás, co se vrhnete raději do práce a na své pocity si ne vždy uděláte čas.
Vy, kteří si dovolujete být smutní až tak moc, že se ve svých pocitech začnete topit a vede vás to k bezmoci, letargii či dokonce depresi, vám bych naopak doporučila PRAVÝ OPAK 🙂 Zkuste si hledat způsob, jak se se svým smutkem vypořádat aktivnější cestou př. dlouhé procházky venku, psaní do deníku, malování a naprosto úžasné jsou také ruční práce – háčkování, pletení, vyšívání. Jemná motorika, na kterou se musíte soustředit je neuvěřitelně léčivá.

Vykročila na cestu životem, kde nemusí volit kompromisy, kde už nemusí dělat nic na sílu, přes sebe, kde se nemusí snažit, aby se jednou někdy v budoucnu cítila šťastná a naplněná.
V zimě r. 2005 se totiž na výcviku Somatic experiencing© rozhodla, že chce být HNED TEĎ emocionálně stabilní a šťastná. Toto rozhodnutí radikálně proměnilo její život. A ona zjistila, že když zaměří pozornost na své zdroje, pak bez ohledu na to, jak náročné období zrovna prožívá, může být ZÁROVEŇ spojena s tím, co jí přináší radost a hlubokou vnitřní spokojenost.

Cestu k tomuto velkému triumfu teď s velkým nadšením ukazuje i svým klientkám a klientům. Ať v rámci individuálních sezení nebo na seminářích a ženských kruzích.
Někdy stačí tak málo, jen přehodit výhybku v hlavě :)

Silvie je také spolu-autorkou láskyplného průvodce Péče o jizvy. Baví ji propojovat vše dobré a zdrojující, ať už v jednom lidském těle, či v širší síti skvělých lidí, proto je také zakladatelkou centra osobního rozvoje Cesta integrity v Brně.

Můžete jí napsat na mail bodywork@silviesabacka.cz nebo se přidat do její Facebookové skupiny: Útočiště.
Komentáře