Když se gejzír osvobodí a tvé trauma konečně povolí

Pokud jsi již u sebe rozpoznal/a skryté symptomy nezpracovaného traumatu, kterým jsem se věnovala v předchozím článku Byla jsem gejzír, který zadupali, chceš přirozeně vědět víc.
V tomto článku na konkrétním příběhu z mé praxe přibližuji, jak vypadá onen vysněný moment, kdy dojde k léčení traumatu. Den, který ti změní život, protože se energie uvězněná v traumatickém víru konečně osvobodí. Taky přidám nutný první krok k tomu, abys i ty mohl/a konečně rozřešit svá bolavá zranění.

Miluju, když za mnou přijdeš možná po roce, co jsme se neviděly, a první věta, kterou začneš, je: „Cítím se TAK jinak než před rokem.”

Jsem za tebe tolik šťastná. Přesně vím, o čem mluvíš, a jak tvá slova budou pokračovat:
„Dnes byl úžasný den. Mám plno energie a v mém životě se daří. Propady, které jsem mívala, jsou pryč a ani nevím jak. Jen ještě jedna věc zůstala, na kterou bych se dnes ráda podívala. Ale nemám už potřebu nic nikam tlačit, chci tomu nechat volný průběh tak, jako vždy na našich sezeních. Kam nás to samo povede. A jinak jsem fakt ráda, že to, co jsem tehdy řešila je už za mnou a už se o sebe umím krásně postarat.”

Okamžitě se toho chytám.

Popisuješ totiž OBROVSKOU změnu – to, co jsi tak intenzivně řešila a bylo ti z toho zle, je pryč? Wow, ve vinárně bychom si na to přiťukly a pořádně to oslavily.
Pro naše Somatic experiencing® sezení je tento tvůj triumf velká PŘÍLEŽITOST, aby se informace přenesla celou sítí neuronů a zaintegrovala až do morku kostí a mohly jí tak zakoušet všechny tvé buňky (tedy somaticky prožívat). Proto potřebujeme nechat tvé „je mi dobře” působit. Jako když se postavíš pod příjemně teplou sprchu a jen si užíváš, jak moc je to fajn. Necháváš vodu dopadat, působit a hřejivý pocit se ti rozlévá celým tělem.

Vedu tě k tomu, aby ses potkala se svým mladším já… Abys vnímala, cítila a prožívala tu neuvěřitelnou proměnu tvého života. To, jak je ti už dobře. 

Začínají ti téct slzy bolesti i vděčnosti zároveň.

Propojuješ se s bolestí, kterou jsi ještě nedávno nesla, a tak moc tě tížila. Díváš se s hlubokým soucitem na své mladší já. Jak moc ti bylo zle. Jak moc jsi byla zoufalá a ztracená ve slepé uličce. Ukazuješ sama sobě, jak NAOPAK je ti dnes!

Jak velký je to převrat. 
Cítíš sebe utrápenou TEHDY a zároveň vnímáš svou stabilitu, dobrou náladu, spokojenost DNES.

A pak to praskne.

Nechápeš, co se děje a já to vím naprosto přesně.
Zapouzdřený gejzír mocné energie se mohl konečně uvolnit. 

Protože AŽ dnes, teď a tady jsi UŽ v bezpečí.
Lomcuje tebou. 

Energie, která možná 30 let toužila po tom, vrátit se zpět domů. Znovu kolovat tvými žilami a činit tě šťastnou. Živou.
A teď konečně může.
Prochází mocně tvým tělem, stáváš se peřejemi a přitom ve svém vědomí máš ostrůvek klidu, nohy ukotvené.

Když tělo začne transformovat energii přežití, je to doslova hukot.

Prudce dýcháš, držíš se všeho, co ses do dnešního dne naučila.
Točí se ti hlava.
Přesto, nebojím se o tebe. A ani ty se už nebojíš.
Za těch x sezení, co jsme spolu před rokem prožily, mi důvěřuješ.
Ale hlavně…
Důvěřuješ procesu.

Důvěřuješ své vnitřní moudrosti a jejímu vedení. Proto svou myslí důsledně ustupuješ stranou.

Důvěřuješ svému tělu, které ví, jak se o to vše postarat. Jsou to intenzivní turbulence, které ti vyráží dech. Přesto necháváš vše dít se dál SAMO.

Důvěřuješ…

Kdo nezažil, jaké to je, se celý život s mocnou silou gejzíru přetlačovat, prožívat nepochopitelné tělesné symptomy, na které klasický lékař odpoví jen: „Dle vyšetření jste zdravá.” nebo se potýkat s nekontrolovatelnými emočními výbuchy či propady a vůbec tomu všemu nerozumět, nepochopí.
Ten, kdo zažil, jen tiše přihlíží. V jeho očích se lesknou slzy soucitu a moc ti fandí.
Protože když se tvá životní energie uvězněná v traumatu konečně osvobodí, může se proměnit v cokoli, co je tobě nejpřirozenější. Třeba i v klidnou studánku, jako se stalo mě, ale o tom až v dalším díle. 🙂

Konečně budeš moct být sama sebou.

A ty? Ne, TY už se od dneška nemusíš identifikovat se symptomy enormního přetížení a neustálé ovládat energii přežití, kterou nezpracované zahlcující zážitky ve tvém těle zanechaly. Konečně budeš moct být skutečně sama sebou.

Svým hlasem tě vedu, aby fáze vybíjení byla i v této své síle stále v rámci tvé kapacity a pro tebe šetrná.

Uběhne hodina, ani nevíme jak….
Odcházíš. Ještě se ti chvějí nohy, a potřebuješ na vzduch to všechno pořádně rozdýchat.
Jsme obě vděčné, že je venku mrazivo a padá sníh.
Utíkáš a já vím, že musíš.

Vím, že tento den promění tvůj život.

Stejně jako se před lety proměnil ten můj.
Tehdy na mém vlastním SE® sezení přestalo být důležité, co se mi přesně stalo v jesličkách a proč události v nich byly tak děsivé, že si pamatuji jen útržky z nich. Zásadnější bylo, že jsme se konečně postaraly o onu mocnou energií, mou životní energií, aktivovanou v mých 2,5 letech pro mé „přežití” a od té doby pevně zapouzdřenou v emocionální „konzervě”.
Na ten den do své smrti nezapomenu. Začala jsem Zlatce, své SE® terapeutce, přesně jako ty, vyprávět:
„Je mi tak dobře! Celý týden na výcviku jsem stabilní. Lidi, kteří mě dříve rozhazovali, už neřeším. Jsem na sebe hrdá.”
Půl hodiny na to jsem rozdýchávala neuvěřitelné vlny, které právě procházely mým tělem… Pomalu doznívaly, seděla jsem na židli a najednou ke mně začala přilétávat malá světýlka. Jako drobné světlušky, které vlétávaly dovnitř mých stehen.
„To se ti vracejí zpět tvé buňky,” zašeptala Zlatka a já se úlevou rozbrečela. V hloubce své duše jsem cítila, že má pravdu. Ten večer jsem se učila znovu chodit a dostat se do dalšího patra na můj pokoj mi trvalo skoro hodinu. Byl to hukot, ale nebála jsem se. Vlastně jsem na svém vlastním těle prožila přesně to, co jsme se zrovna z moudrého vědění Petera Levina o rozřešení traumatu na výcviku učili. Ach mé milované synchronicity, vy se vždy umíte tak dokonale poskládat!

Pípá mi mobil a přenáší mě ze vzpomínek zpět do dnešního dne. 
Mé „vím” potvrdí zpráva od tebe:

„Moc děkuji, ani bych nevěřila, co se se mnou může dít. Už dýchám a najezená čokolády jedu domů. Dnešek byl speciální. Ještě se chci podělit o představu matrjošek – mám v sobě tu svou maličkou, takže ji chráním. Zrovna teď leží v hamace a usíná. Je v bezpečí. Ještě jednou děkuji.”

Léčení bude dál probíhat, postupně, to hlavní máš za sebou.

Nebudu ti nalhávat, že tímto jediným zážitkem máš vše definitivně vyřešeno a hotovo. Stejně jako papiňák upouští páru postupně, dělá to tak i tvůj nervový systém. Ještě mnohokrát se k této energii vrátíš, abys mohla zase kus vypustit. Pomalu, po vlnách a přesných dávkách, které umí odměřit jenom tvá jedinečná vnitřní moudrost. Stejně jako já jsem ještě následujících 9 let postupně vypínala režim přežití na mnoha rovinách a úrovních a skládala své roztříštěné části zpět k sobě a do jednoho celku.

ALE tu hlavní salvu už máš za sebou. Na vlastní kůži sis prožila, že ten obrovský náboj je možné zdravě a citlivě projít a pak rozpustit ve tvé nachystané a zazdrojované náruči.

A nejen to. Už se můžeš kolem těchto zapouzdřených energií pohybovat. Máš kapacitu to vše cítit a díky tomu se o ně můžeš konečně i postarat. Šetrně a postupně krok za krokem, přesně jako ses se mnou učila v přípravné fázi. Budeš pak dalšími a dalšími situacemi ve svém životě objevovat ještě větší citlivost k sobě, ještě láskyplnější zacházení se sebou i tvými blízkými, ještě přesnější nuance toho, co je pro tebe podporující a zdravé a kdy už by ses zahltila.

Už nikomu, ani sama sobě, nedovolíš, aby tě znovu takto přetížil. Tím vším se naprosto promění kvalita tvého života. Tvá transformace – metamorfóza housenky v motýla může proběhnout.

Bytostně toužíš po transformaci svého zranění? Pak si určitě odnes tipy pro tvé první kroky.

• Pokud prožíváš těžké časy, dopřej svému tělu především nerušený prostor, aby mohlo náboj z aktuální situace zpracovávat (vzpomeň si na vybíjení, o kterém jsem psala výše). Podrobný návod krok za krokem najdeš také v mém článku: Jak setřást stres.
  
• Pokud se ti naopak otevřelo něco z minulosti, prosíííím, NEbuď jako zlatokop, který obětuje úplně vše, aby své trauma vyřešil! NAOPAK své první kroky veď jen s jediným přáním: vrátit své psychice stabilitu. Začni se sebou zacházet mnohonásobně šetrněji (protože se velmi pravděpodobně nacházíš ve fázi šoku) a přestaň se okamžitě přetěžovat. Například tím, že se budeš pouštět do témat a emocí, které tě už dlouhodobě drásají a jenom na ně pomyslíš, už se ti dělá zle. Dělej jen to, co ti po malých krůčcích pomáhá fungovat a zvládat běžný život. 

Věř mi, TEPRVE do připravené náruče – kdy jsi stabilní, zazdrojovaná, je ti dobře, máš zpět svou sílu a sebe-vědomí – se k tobě může vrátit tvá vlastní energie, uvíznutá i několik desítek let ve víru tvého traumatu. Proto je tak ZÁSADNÍ rozšiřovat svou kapacitu a místo vystupování z komfortní zóny NAOPAK hledat své zdroje a dopřávat si je.

Vzdělávej se se mnou, jak přehodit výhybku v hlavě a obrátit pozornost na to, co tě dovede do stálejšího zdraví. Choď na procházky do přírody, plavej, dopřej si klidnou a příjemnou péči o své tělo jako masáže, kraniosakrální terapie, vodní náruč watsu (v Brně vřele doporučuji Karlu nebo Rendu) nebo rovnou sérií Somatic experiencing® sezení (já i mnoho mých kolegů pracujeme i online). Pak možná po půl roce / roce, kdy nově nabyté principy ohleduplného a šetrného zacházení se sebou budeš skutečně žít, nastane ten Den s velkým D.
Přijdeš za mnou, posadíš se do křesílka a začneš větou, kterou tak moc miluju:
„Cítím se TAK jinak než před rokem.”